Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. III B 10, okolo roku 1420
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2012–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Překlad latinského nábožensko-mystického spisu Speculum humanae salvationis, který byl určen pro monastickou praxi. Český překlad není (až na vzácné výjimky) rýmován ani důsledně nezachovává v originále přísné rozdělení do stejně dlouhých (obvykle stořádkových) kapitol uvozovaných v záhlaví sloupce obrázkem. Bez ohledu na to je rovněž bohatě iluminován (obsahově jsou iluminace a jejich popisky rovněž v souladu s latinským originálem).
Text není dochován v úplnosti, na třech místech chybí vždy jeho malá část v rozsahu minimálně jednoho listu (v čtvrtém případě jde o ztrátu minimální, nejspíše o přeskočenou řádku). Na textu pracovali tři písaři, každý s poněkud jiným individuálním jazykovým a pravopisným územ. V některých případech jsou proto možná dvě různá čtení (typ škříně – skříně, sč- – šč- apod.); tato nejistota se týká i (nezaznamenávané) vokalické kvantity, zejména rozlišování imperfekta a aoristu: v takových případech se lze orientovat nejspíše podle kontextu a narativních kvalit dané pasáže. Evidentní odlišné zvyklosti písařů (anjel – anděl) však rozhodně respektujeme a text nesjednocujeme; ostatně i jazyková a pravopisná norma každého z nich byla víceméně rozkolísaná (sě – se, jiej – jéj), jak to odpovídá době vzniku rukopisu. Proto jsou v textu také zachovány prvky hyperkorektní (buoha, nenáležitá jotace – pohřěb, sekundární – neetymologické – podoby kořene slova apod.), zřídka je zachována i neetymologická spodoba znělosti či zjednodušení konsonantických skupin (typ rošířiti), pokud lze usuzovat na dobově podmíněnou či alespoň přijatelnou systémovou podobu. Zachovány nejsou geminované konsonanty (prossiti, ssě, spassitel, zlatto atd.); běžné středověké zkratky a ligatury (-an-/-na-, -am-/-ma-, pře-, při-, jest, dobrého, Kristus atd.) jsou rozepisovány bez upozornění.
Překlad se drží poměrně věrně latinské předlohy a je ovlivněn i snahou o zachování obdobného rozsahu (kvůli vnější kompozici díla, vyžadující v záhlaví každého sloupce textu adekvátní iluminaci). Přes tato formální omezení je překlad jazykově velmi zdařilý; charakterizuje jej bohatá slovní zásoba s mnohými lexikálními inovacemi či exkluzivitami typickými pro jazyk doby Karla IV. (vykazuje např. shody s Klaretovými slovníky apod.). Syntakticky se překlad vyznačuje sevřeností, kterou přinesla nutnost vyrovnat se s množstvím polovětných a jmenných latinských konstrukcí; po stránce slovosledné jsou leckdy výsledkem složité a komplikované větné struktury. Jen zřídka je syntaktická stavba textu jednoznačně defektní coby výsledek pouhého doslovného překladu. Evidentních překladatelských chyb vzniklých neporozuměním nebo písařskou či opisovačskou chybou není mnoho; v některých případech nemůžeme vyloučit ani odlišný text nebo přímo chybu v latinské předloze (jsou dochována její variantní znění).
Text obsahuje řadu osobních, popř. místních jmen z biblického prostředí; jejich přepis je kompromisem mezi dnešní (rovněž neustálenou) pravopisnou normou a územ, který naznačuje rukopis (v mnoha případech je dokonce sporná už jen skutečná dobová znalost daného etymonu).