Adam accizojazyčný text Eva, když sú byli[1]byli opraveno písařem vyhnáni z ráje rozkoši, udělachu sobě stánek a byli sú v něm za[2]za opraveno písařem sedm dní plačíce a lkajíce u velikém zámutku.
A po sedmi dnech počali sú lačněti Adam a Eva, i hledáchu sobě pokrmóv, aby jedli, a nenalezli sú. Vece Eva k Adamovi: „Mój pane, lačním, beř sě, beř a hledaj, co bychom jedli. Až bychom uzřeli to, zdaliť by sě bóh ohlédl a smiloval sě nad námi, a vvede[3]vvede: wwede nás do miesta, v němž prvé biechme.“
I vstal jest Adam a chodil jest za sedm dní po té krajině, a nikdež nenalezl takéhož pokrmu, jakýž sú prvé v ráji měli. Vece Eva k Adamovi: „Pane mój, snad zemřeme hladem. Bych já byla umřela, byl by tě uvedl pán bóh do ráje, nebo pro mě rozhněval sě na tě pán bóh. Chceš li, zabí mě, ať já umru, a snad tě uvede pán bóh v ráj, nebo pro mě si odtud vyhnán.“ Odpovědě Adam: „Nemluv tak, Evo, ať snad pán bóh na nás někakého zlořečenstvie [b]označení sloupceneuvede[a]neuvede] nevwde. Kterak to móž býti, abych vztáhl ruku mú na svému tělu[4]zjevně chybný zápis? Vstaňme a hledajme, čím bychom živi byli, abychom nezahynuli.“
A chodiece, hledali sú pokrmóv devět dní a nenalezli sú takového, kteraký sú v ráji měli, ale takový toliko nalezli, jako hovada jedla. I řekl Adam k Evě: „Tyto věci dal jest pán bóh hovadóm a zvěři zemské, aby požívali jich, ale my předtiem požíváchom pokrmóv anjelských. Ale již poďva a plačva snažně před tváří boží, jenž jest nás stvořil, a čiňme pokánie veliké, snadť nám pán bóh odpustí a smiluje sě nad námi a zjedná nám, abychmy živi byli.“
I vece Eva k Adamovi: „Mój pane, pověz mi, co jest pokánie a kterak bychom sě káli, abychom na sě snad některaké práce nevzeli, jíž bychom snésti nemohli, a nebudú naše prosby uslyšány a odvrátí od nás tvář svú hospodin, protože bychom [nesplnili]text doplněný editorem, co bychom jemu slíbili. Avšak, milý pane, kterakéž s’ umyslil mi po[268r]číslo strany rukopisukánie?
