spisovatel se zodpovídati Kroniky Poděbradské, kteráž u slavného Českého muzeum od roku 1825. zachována jest.

I §. Knížata z Minstrberku a co jest právo hraničné.

Jiřík z Kunštátu, rytíř, pán na Poděbradech a roku 1459. skutečný korunovaný král český, zemřel 1471., zanechav po sobě dvouch synů, totiž Viktorína a Jindřicha, který jemu splodila první jeho manželka Kunegudy ze Šternberka, dcera pana Smila ze Šternbergu, on tehdáž byl nejvyšší purkrabí praský. On tedy Jiřík z všech okoličností nahlížeje, že oba ti synové jeho žádné po něm na korunu královskou nebudou míti nástupnosti, předešel toho sobě časně u císaře Fridricha, takže od něho byli hrabstvím [v]text doplněný editorem Slezích jménem Minstrberg a názvem knížat obdarováni, od kteréhožto také času se ihned jakožto rytířové ke všem válečným důležitostem potřebovati nechali a sobě jména slavného dobývali.

Po smrti tedy Jiřího 1471. zvolen byl na království české Vladislav, syn krále polského Mezka, který od strany své matky Alžběty z rodu císaře Karla IV. pocházel (jak v svaté paměti on Karel, tehdáž u Čechův byl a až posaváde jest, každý historik dobře zná). Tedy bez všech dalších odkladů neb průtahů byl od polského biskupa Mikuláše v hlavním kostele sv. Víta ještě toho samého roku na Království české pomazán a korunován. Poněvadž pak on Vladislav stavům českým, jenž byly pod obojím, jejich čtvero články pražské, které jim již také předešle od sněmu bazilejského 1434., též od císaře Zikmunda, potvrzeny byly, při svém korunování zdržeti slíbil, tedy povstal proti témuž, ačkoliv řádnému, volení i korunování papež Sixt toho jména čtvrtý. A tak v své náhlosti se překvapiv, vydal kletbu na onoho biskupa, který jej, to jest Vladislava, korunoval, všecky cechy od povinné poslušnosti a poddanosti krále jejich rozvázal, i také císaře k tomu ponukl, by krále Matyáše místo něho majíce, Čechům za krále vyhlásil. Matyáš uchopil se té, jemu ačkoliv bezprávně dané, příležitosti, krvavě válčiti počal. Nyní věděti se musí, že tehdáž bouře, skrze smrt Husa a Jarolima od roku 1415. vzniklé, zase znovu, a to velmi strašně, vypukly, neb kazatelové od strany pod jednou na obojisté náramně žehrali, jich v kázání těžce haněli, tupili a na to, že k tomu od papeže splnomocněni jsou, sebe spoléhali a nim pak zase, hájíce se bezprávím králi učiněném, se