městem bylo místečko mezi obcí polabeckou a klukovskou, které samotně městu patřilo a za veřejná stínadla se potřebovala. Stál tu dub vysoký a rozložitý, jehožto větve blíže země se klonily, též i hruškový jemu v velikosti skůro podobný strom. Kdyžpak tu již pohotově stáli, myslecí, že snad jich hejtman jen toliko hrůzou smrti zastrašiti míní, zahřměl rozkaz na kata Kaloucha: „Spravuj!“ Tu tedy havíři, pozdvihnouc očí svých k nebi, počali se všichni jednim hlasem takto modliti: „Bože Otče, který víš a znáš jednoho každého křivdu, rač ty rosu nebeskou seslati, ať naši nevinnou krev ze země zmeje“. To slyšíc kat Kalouch, a maje již meč obnažený, mrštil nim pod hrušku. Vzkřikl: „Nebudu spravovati!“ A tak kat Sochor, nemoha odpírati, k popravě vystoupil. První z nich, totiž Šimon starší, klekl pod jednu toho dubu rozložitou větvi a byl hned jednou ránou tak dobře sklízen, že hlava jeho daleko od těla odskočila, krev pak do vejšky tak proudem lítala, že celá ta větev, naskrze co od lijavého deště skropená, dolu krůpěje vracela. Po něm bratr jeho, Průša mladší, však ale již od větve něco dále. Třetí pak, Černý, když, již klekna, ránu dostati měl, strhl se křik, neboť se ukázali dva jízdní, co v běhu prudkém od Polabce. Oni, šátkami bílými točíce, „Zastavte! Zastavte!“ silným hlasem volali. Ti, přijdouc, ihned jménem krále popravu zastavili, z čehož hejtman, nemálo se poděsiv, velice byl zastrašen. „Pojďtež tedy zpět, máte milost“, – pravil hejtman, chtě se pryč ubírati. „Nu tak, hejtmane, – pravili oni, – dokonej, čehož si začal, neb my sme přisáhali všichni za jednoho a jeden za všechny, protož také tu milost nepřijímáme“. Hejtman tedy, nevěda sobě rady, kázal ostatní postínati.

Příčina tohoto královského vyslání byla následující: hejtman křivoklatský, když one 3 katem vyvédsti a stínati poručil, nebyl sám přítomen, toliko kat jediný, neboť se to mělo u veliké tajnosti státi. Pročež když Holej Želvův a Ondřej Němcův již skutečně klesli, Vít Krhňavý rozdrhl sobě vazbu a chopiv tu ležící hrubý kámen katu v čelo vrazil, jej omráčil a ve všem, tak jak ustrojen byl, přímo ku Praze utíkal. Tuto se věděti má, že časův těch kdo se katu ubránil, již více ani odpraven, tím míně od koho stíhán neb zadržen býti směl. A tak na ten samotný spůsob Vít Krhňavý bez vší zástavy až na Hrad pražský doběhl.