že co žádali správy křesťanské před smrti užíti, nechtěl jim toho hejtman dopustiti. Patrně jest to ale omyl, neb času toho byli dva velmi znamenití a slavní mužové, a sice Matěj z Bydžova, farář poděbradský, a Václav Hradecký, farář libický, zvláštní miláčkové knížat minsterbergských, tak jakž je samý zde v staré knize pamětní od r. 1494. v obnově záduší libické jmenují: „Věřící milí naši“. Ti tedy jistě by nebyli k tomu svolili, by hejtman do jich duchovního práva mohl tak dalece sáhnouti, i sama ta jejich při stínání modlitba že od horlivých duchovních otcův pochází, toho dokazuje, pakli by se to přece tak, a ne jináče bylo státi mělo. Tedy dost možné, že i to mohlo býti původem onych pro něho nešťastných následkův, kterých se dáleji dozvíme.

V hodinu 9. byli tedy ti ubozí, jsouc jedni k druhým pevně svázáni provazami, skrze katy a jich holomky ze zámku vyvedeni. Hejtman, sedě na koni, též pacholek jeho, pan Žďárský pak s jeho žoldnéři toliko pěšky je za most vyprovázeli. Na té cestě nebylo nic jiného slyšeti, než toliko „Ty, zrádný a nešlechetný hejtmane!“, též hlasité žehrání zde veškerého zástupu schromážděného městského lidu.

Za městem bylo místečko mezi obcí polabeckou a klukovskou, které samotně městu patřilo a za veřejná stínadla se potřebovala. Stál tu dub vysoký a rozložitý, jehožto větve blíže země se klonily, též i hruškový jemu v velikosti skůro podobný strom. Kdyžpak tu již pohotově stáli, myslecí, že snad jich hejtman jen toliko hrůzou smrti zastrašiti míní, zahřměl rozkaz na kata Kaloucha: „Spravuj!“ Tu tedy havíři, pozdvihnouc očí svých k nebi, počali se všichni jednim hlasem takto modliti: „Bože Otče, který víš a znáš jednoho každého křivdu, rač ty rosu nebeskou seslati, ať naši nevinnou krev ze země zmeje“. To slyšíc kat Kalouch, a maje již meč obnažený, mrštil nim pod hrušku. Vzkřikl: „Nebudu spravovati!“ A tak kat Sochor, nemoha odpírati, k popravě vystoupil. První z nich, totiž Šimon starší, klekl pod jednu toho dubu rozložitou větvi a byl hned jednou ránou tak dobře sklízen, že hlava jeho daleko od těla odskočila, krev pak do vejšky tak proudem lítala, že celá ta větev, naskrze co od lijavého deště skropená, dolu krůpěje vracela. Po něm bratr jeho, Průša mladší, však ale již od větve něco dále. Třetí pak, Černý, když, již klekna,