[B1r]číslo strany rukopisuse zdá tak svú řeč přirozenú v nenávisti mieti, ačkoli někteří se za ni stydie, a tak jie nemilovati, abych všeho, což bych koli psáti chtěl, českým jazykem radějie nežli latinským nepsal. Ale svého psánie nynie ponechaje, zdá mi se užitečnějie ještě jiných řečí s studem vykládati nežli své, buď česky, nebo latině, všetečně vtrušovati. Ale již se k Zlatoústému obraťmy, a dobře li česky mluviti bude, pozorujmy.

Léta vykúpenie našeho TCCCCXCV., XII. die Marcii. Ex Aula Reginecizojazyčný text.[1]Tj. 12. března 1495, z Královnina dvora, nacházel se u dnešního pražského Obecního domu.

Máš, kněže Jíro, Zlatoústého, ne jak sem chtěl, ale jak sem mohl, v česko obráceného. Chtěl sem zajisté tak jej přeložiti, aby netoliko najrozumnějie, ale i najhladčejie a najvýmluvnějie byl vyložen. Ale [I3r]číslo strany rukopisuchtění mému i malost rozumu, i výmluvnosti a uměnie hubenost jest překazila. Překazilo jest také i ustavičné při úřadu a obecních věcech i domácích zanepráždněnie, jakž koli pak se jest stalo, nemohl li sem dokonale tomu dosti učiniti, ale dal sem příčinu dospělejším v rozličném umění, i v výmluvnosti dostatečnějším, kteřížto jiného nic nečiniec, žádnými zemskými ani městskými běhy, žádnými ani obecními, ani domácími překážkami zaneseni nejsúc, budú moci mnohem právějie v rozumiech, vlastnějie v sloviech, výmluvnějie v složení vyložiti to, což hlúpostí mú jest ne tak vysloveno. Ty zatiem toto čti a přečti, dokudž lepšieho nedočkáš. A když se lepšieho a dostatečnějšieho doče[I3v]číslo strany rukopisukáš, jedno druhému přirovnaje, což bude právějšie, při tom zuostaň. Ne na tom sem já svuoj rozum postavil, abych za to měl, že lépe a dostatečnějie Zlatoústý vyložen býti nemuož, nébrž dobrovolně a svobodně pravím, že muož vyložen býti i potřebnějie, i ozdobnějie, nežli jest ode mne vyložen. A ktož by jej tak vyložil, i sám bych jej chtěl čísti a děkovati tomu, ktož by svú prací ten úžitek na světlo vynesl, neb ne každý všeho muož a nic se všech stran dokonalého nenie.

Knihy pohanské mnozí sú vykládali: Aristotelesovy knihy o obyčejích neb o ctnostech Boecius přeložil, po něm Leonardus a potom Joannes Argiropylus. Ale proč já o pohanu mluvím, maje knihy nebeských naučení před rukama, kteréž sú