i matku znali, kakž tehda tuto praví: Pošel sem z nebes?“ K tomu jim Ježíš otpovědě a řka: „Nevrtrajte spolu. Nikte nemóž ke mně přijíti, jediné ten, jehožto přitiehne otec mój, a já jeho vzkřieši v den súdný. Zajisté, zajisté pravi vám, kto věří u mě, jmá život věčný. Já jsem chléb věčného života. Otcové vaši, ti jsú jědli chléb mannu na púšči a zmrli jsú, toto jest z nebes pošlý, aby, ktož jeho pojie, nikda neumieral. Já jsem chléb věčný, jenžto sem z nebes pošel, a ktož toho chleba pojie, bude živ na věky. A chléb, jenžto já dám, tělo mé jest za všeho světa život.“ Tu řeč Židé uslyševše, počechu mezi sebú horléc mluviti a řkúc: „Kterým činem móž nám své maso dáti jiesti?“ K nimžto Ježíš vecě: „Zajisté, zajisté pravi vám, nebudete li jiesti masa syna člověčieho a píti jeho krve, nebudete jmieti života věčného v sobě. Ale všeliký, jenž jie maso mé a pie mú krev, jmá věčný život a já jeho vzkřieši v den súdný. Maso mé zajisté jest pokrm a krev má zajisté jest pitie. Kto jie maso mé a pie krev mú, ve mně přěbývá a já v něm. Jakež mě jest živý otec poslal a já jsem živ pro otcě, a ktož mě jie, bude živ pro mě. Toto jest chléb, jenžto jest z nebes pošel. Ne jakež jsú otcové vaši jědli mannu na púšči i zmrli jsú, ale kto tento chléb jie, bude živ na věky.“ Toto jest pověděl Ježíš v židovskéj škole, uče v tom městě Kafarnaum.
A mnozí to uslyševše z jeho učenníkóv, jsú řekli: „Tvrda jest toto řeč a kto jeho móž slyšeti?“ To věda Ježíš sám v sobě, ež vrtráchu o něm učenníci jeho, k nim povědě a řka: „To vás pohoršije? Ale uzříte li syna člověčieho, tu ješto jest
