O horách a vrších islandských
Hor a vrchův v Islandu jest veliké množství, a to náramně vysokých, tak, že na některé z nich ani možné není lidem vyjíti neb vylézti pro vysokost jejich. Mezi nimiž tyto dvě mimo jiné obzvláštní a divné jsou. První slove Schneefelchockel, blízko a jako říkaje u samého moře ležící, kteráž pro svou vysokost ne vždycky v celosti až do vrchu může spatříná a vidíná býti, a to pro oblaky, kterýž ji přikrývají. Píší o ni někteří, že každého dne hromobití a hřímání na ni bývá, čehož, poněvadž sme sami neslyšeli ani co jistého a místného se o tom dověděti mohli, nejistíme. Zůstává od vrchu téměř až do polovice vždycky sněhem přikrytá. Jeden geometricuscizojazyčný text, měříc ji podlé instrumentův a nástrojův svých, nalezl pět míl býti vysokost její. Mnozí pokoušeli se o to, aby na ni vyjíti mohli a spůsob její spatřiti, ale nedovedli toho, a některým velmi nešťastně se zvedlo při tom předsevzetí jejich. Jako i léta 1607. tři muži z Engelandu, chtějíce mimo jiné doskočnější býti a nětco zvěděti, na tu horu se vypravili, a jakž se rozuměti může, i dosti daleko vyšli, ale nenavrátili se odtud, tak, že se podnes věděti nemůže, kam se poděli, toliko pes jejich, kteréhož s sebou měli, navrátil se, však bez srsti, všechen jako opařený. Souditi se však může, že je nebo vítr vzal a někam zanes, aneb zachvácení jsouce od povětří nějakého prudkého a zžírajícího, tak padli a zemřeli.
Druhá hora jest, jenž Hekla aneb Heckelsberg slove, asi tři míle od Schalholtu ležící, tež podobně velmi hrubá, široká, vysoká a na pohledění náramně hrozná, tak, že od samého na ni patření člověk se hroziti a báti musí. Má na sobě mnoho malých skal opálených a velmi černých, mezi nimiž jeskýně rozličné se spatřují. Při hoře této mnoho jest věcí divných, mezi kterýmiž i tyto jsou: oheň aneb plamen stále vždycky z ni vystupující, kterýž však někdy více a někdy méně se zjevuje a vyskytuje, ustavičně však v ni zůstáva, pročež i dým z ni vystupující nad ni vždycky jako oblak nějaký se vznáší a v té věci některé jiné hory hořící, jako v Siciliji horu Etnu, převýšuje. Často pak, zvlášť zimního času, když u nich noc jest, plamenem vystupujícím celou zemi osvěcuje. Kamení z sebe náramně vysoko a daleko vyhazuje, tak, že na dvě míle i více vůkol žádný bydleti nemůže a nesmí, nad to zvuk, kvílení a křik právě jakoby