[72v]číslo strany rukopisučetv o tom zde i onde, aneb slýchav rozumiem, ežť skutci svaté Trojice nejsú dielni. Protož kohožť spasitedlně navštieví přída Otec Bóh, toho i Syn i Duch svatý; a takež kohož Syn neb Duch svatý, toho i Otec. Avšak kakús vláštností dieme, ež od Otcova navštievenie jest moc činiti dobré, od Synova činiti pořiedně a od Ducha svatého s chutí činiti a v pochotnosti. Otec Bóh přída v duši, pamět utvrdí k dobrému, Syn rozum kakús projesní a prosvietí jasností, Duch svatý vóli v dobrém učiní pochotnú, ež vóle v milost a v pochotnost a v líbost dobrú obrátí sě, rozum v jasnost a pamět v múdrost. A když to vše tak spolu příde v duchu kakýms výborným činem, jakož die svatý Bernart: Přišlo navštievením, znyl jsem v množství jeho velebnosti, a jakž odšel Bóh tiem svým darem, padl sem a potuchl neduhem kakýms, jako když kotlu, an vře, odjal by oheň – toť bývá kakés zvláštím božím darem a navštievením, k němuž nábožní vzdychají, utěšenie. Toho zakušenie odjímá líbost k světským věcem a rozněcije žádost, aby podlé vóle božie, rozlúče sě s tělem, i byl s Kristem. Neb tu v té ščastné tak chvíli bude kaks duše jako oddělena od tělesných čichóv, i z mysli vyjdú postavy všecky a podobnosti tělesných věcí, ež vše to kaks zhyne v tu chvilku, až i sama sebe mysl odstúpí a zapomene a nad svój úm, nad svój rozum vzdvižena bude a projesněna jasností neobyklú, a divné pochotnosti milostí bude obklíčena. O tomť die svatý Augustin: Kdyby komu umlkl hluk tohoto světa, ež by i mkytánie postav nebe, vod, ohně, povětřie, nebylo již v mysli, kdyby i sama sobě umlkla duše i sebe nemysléc, nad se vzejdúc, umlkl i každý jazyk, každé znamenie, ež by sám on mluvil k duši ne člověčími slovy, ne andělským hlasem: toť by tak duši vtrhlo a obchopilo u vnitřní radost, ež by chtěl