slušno jest. Jakož Seneka praví: „Méně mluv, než činíš, a dlúho rozvaž, ale brzo učiň, a tak chvátavost při darování vzácná a vděčná jest.“ Ktož brzo dá, dvakrát dá. Neumie dáti, ktož dáním prodlévá. Neb die Šalomún: „Člověk spěšný v skutku darovánie stana před králi, a nebude vídán mezi chatrnými.“ A však neslušie tak chvátati, ješto by skutek v dokonání měl překážku. Třetie: Při zpósobu řeči obyčej zřiezený má býti zachován. Šalomún: „Kdež jest práce roboty, tu bývá hojnost. Ale kdež jest mnoho mluvenie, tu často chudoba shledává se.“ Protož nic nenie užitečnějšieho, než najméně s jinými, ale s sebú mluviti hojně. A však někdy skrovně promluviti i mlčeti hodné jest. Die Sokrates mudřec: „Všem vóbec líbiti se muožeš, budeš li málo mluviti a mnoho činiti.“ Ale mluviti máš řeč veselú, poctivú, užitečnú, světlú, sprostnú a zřiezenú, prostými usty, pokojným obyčejem, bez smiechu a bez křiku neskrovného. Jakož Šalomún svědčí: „Plást strdi, sladkost duše a kostí zdravie řeč zřiezená.“

KDY. Šesté a poslednie slóvce knížek těchto řečeno jest KDY. Totiž kterého času a kterým řádem mluvil by. Neb v knihách Šalomún psáno jest: „Člověk múdrý mlčeti bude do času hodného, ale bláznivý nedočeká času.“ A jinde v těchž knihách: „Čas mluvenie a čas mlčenie.“ Seneka: „Dotuď buď u mlčenie, dokudž by nebylo potřebie mluviti.“ Opět Šalomún k témuž: „Kdež nemáš slyšenie, tu nevylévaj mluvenie svého. A v múdrosti nepovyšuj se před múdřejšími.“ Opět Šalomún: „Ktož mluví tomu, ješto neposlúchá, podobné jest, jako by zbudil toho, ješto tvrdě usnul.“ A netoliko v mluvení k jiným, ale také v odpovědech čas má býti zachován. Neb psáno jest: „Neodpoviedaj mluvíciemu, dokavadž nepovie otázky své.“ A Šalomún: „Ktož prvé odpovie, než otázán bude, v tom ukazuje, že nenie múdrý, ale hoden zahubenie.“ Též ktož prvé mluví, než se naučí, v potupu upadne a v posměch. Jakož psáno jest: „Před súdem hotov buď s spravedlností a prvé nauč se, než promluvíš.“ Ale ve všech řečech, což kde chceš mluviti, čas a řád máš zachovati tak, aby od konce nebylo počínáno, ani z prostředka, ale od počátka. Jako u příkladě kněz na kázaní, když chce mluviti a Písmo vykládati, tehdy má to řádem vésti: Napřed text vedle litery položiti. Druhé: Jiný rozum, co se v té řeči míní. Třetie: Duchovní smysl, jenž se k duši