straně přistoupí a často i pro ozdobu připojeno bývá. Čehož kdožkoli nešetří, nebude moci ani samých svých kázaní, jakž sluší, zpraviti, ani cizí rozsuzovati a v pamět uvoditi. A protož musejíť i rozdílové kázaní poznáni býti, i což by k nim mělo a mohlo připojeno býti, to věděti.
O kázaní učicím
Kázaní vyučující jest to, kteréhož cíl jiný není než neumělého posluchače nětčemu naučiti. V činění takového kázaní pobožný kazatel všecku sílu má na to vynaložiti, aby sám té věci, kteréž by učiti měl, výborně vyrozuměl. Potom aby ji v své mysli pilně složenou měl a za tím aby ji vysvětloval prostou, hladkou a lidu zvyklou řečí, aby se neohlédal na nějakou svou chválečku pro výmluvnost, ale radějí na boží čest pro rozšíření jí a na pochopitedlnost toho, což mluvíš, poslouchajících. A kdožkoli to činí, může se tím ujistiti, že posluchač nenazbírá sobě nějakých nejistých domnění, ale na učení pravém a světlém odpočine.
Poněvadž pak kázaní učicí má dvůj rozdíl, jehož již nahoře dotčeno. 1. První jest prosté a jdoucí podlé obecných zpráv. 2. Druhé připojení k druhýmu i jiných. Má li pořádně mluveno býti, musí nejprv o kázaní prostém povědíno býti. Ale že někdy v učicím prostém kázaní o osobách děje se řeč, tou příčinou vidí mi se užitečné najprvé promluviti o kázaní vypravujícím o osobách.
O kázaní učicím prostém, jenž jest strany osob
Na dvé se opět dělí mluvení o osobách. První slove příkladné, druhé důvodné. Jestliže pak všecken běh osoby své vypisuje, jest důvodné ukázaní osoby. Jestli že jaký skutek některé osoby předkládán bývá, jest příklad.
