Neb jakž svatému Jobu posmieváchu se králi, dráždiec jeho, takež i tomuto přítelé a rodina jeho posmieváchu se a řkúc: „Kde tvá naděje, pro nižto almužny dáváše a mrtvé pochováváše?“ A proto jim svatý Dobeš prorokováše a řka: „Nemluvte tak, však synové svatých [smy]text doplněný editorem a onoho života čakámy, jenžto buoh má dáti těm, ješto nikda viery neproměňují ot něho.“ Zatiem Anna, hospodyně jeho, chodieše na každý den tkadlcovému řemeslu a to, což svýma rukama vydělala, z toho sobě pokrm i jinú potřebu přinosieše. A když jednú kozlec polapivši, domuov přinesla, uslyšav její hospodář Dobeš, ano kozlec mečí, povědě a řka: „Vizte, ať nebude kradené, ale vraťte těm, jichžto jest, pánóm jich, neb nám neslušie kradeného ani jiesti ani se dotknúti.“ K tomu rozhněvavši se hospodyně Anna, odpovědě a řkúc: „Zjevně ješitná se tvá naděje učinila a tvé almužny, již sú sě ukázaly.“ A tak těmito i jinými slovy jeho zamucováše.

Tehda svatý Dobeš vzdechna, poče sě bohu [s]text doplněný editorem slzami modliti a řka: „Spravedlivý s’, hospodine, a všichni tvoji súdové jsú spravedlni a všecky cesty tvé jsú milosrdné a pravost a súd. A již, hospodine muoj, pomni na mě a nemsti sě nad mými hřiechy ani se rozpomínaj na mé nedostatečné dávné dopuštěnie neb přátel mých, neb smy tebe poslušni nebyli v tvých svatých přikázaních, a protož dáni sme v roztrhánie a u vězenie a v smrt a v bázeň i v hanebné opakovánie všem národóm, mezi nimižto