[79r]číslo strany rukopisustromu, i uzřel veliké mraviště a hmyzajícé v něm množstvie veliké mravencuov. I prosil bohuov, aby ti mravenci byli v lidi obráceni k osazení jeho pusté země, a tak se jest stalo. A též máme z pašije svatého Matúše, že Myrmidonové jsú lidé tesalského královstvie, v němžto i apoštol svatý Pavel přebyl jest.
Pak ten král Peleus, jakož líčí kronika, měl bratra vlastnieho řečeného Esona, věkem daleko staršieho, kterýžto když dlúhého věku starostí byl obtiežen, sám sebe zpravovati nemoha, vzdal své královstvie tesalské Peleovi, bratru svému mlazšiemu. A přesto ještě byl let mnoho živ, takže přielišnú starostí oči jeho byly zamračeny a tělo jeho práchnivělo[d]práchnivělo] prahniwielo. O němž praví týž Ovidius v knihách svrchuřečených, že potom byl zase v stkvúcí mladost i v sílu navrácen divným[e]divným] a diwnym lékařstvím té věštice, Medea tak řečené, o nížto bude dolejie zvláštnie řeč položena.
A z toho Esona byl syn jménem Jason, muž silný, udatný a mladý, velmi krásný, skrovný, štědrý, ochotný, bytedlný, milostivý a nade vše mravy, krású ozdobený. Toho všecka kniežata, páni i urození zemané tesalského královstvie i všickni obecní lidé pro velebnost ctnosti jeho velmi jsú jej milovali; a jakož Pelea krále všudy ctili též i Jasona. Ale Jason, jsa tichý a pokorný, ve všem bieše poslušen Pelea krále, strýce svého, jakožto otce svého vlastnieho, dokudž jest kraloval.
Ale Peleus král ne týmž během se jmějieše k němu, neb jakžkoli zevnitřním znamením k němu se laskavě měl, avšak vnitř horléše a mútieše se, boje se, by Jason pro svú šlechetnost a zachovalost k lidu nebyl ke cti královské vyzdvižen a on ponížen. A když velmi tajně a skrytě v svém srdci dlúho nosieše, aby to nižádným návěštím nebylo na něm poznáno, protož o mnohých cestách i běziech dnem i nocí mysléše, kterak by mohl Jasona, synovce svého, se ctí z královstvie[f]královstvie] kraloſtwÿe zbýti a utratiti.
A v ta doby o divné věci po mnohých krajinách světa slavná pověst byla ohlášena, že by na jednom ostrově, řečeném Kolchis, na pomezí královstvie trojánského na vzchod slunce byl jmien beran s zlatým rúnem a že na tom ostrově kraluje král jménem Oetes, mocný a bohatý, ale starý, a že toho berana s zlatým rúnem střeže divná stráž boha řečeného Mars. Tak že ho střežeta dva býky hrozná, z úst i z chřiepí ohnivé plameny vypúštějíce, a ktož by chtěl mieti toho zlatorúnného berana, ten by měl s těmi býky sám bojovati, a přemoha je, jměl je jhem spřieci v pluh a jimi tudiež pole zuorati, a to učině, potom měl se s ještěrem velikým a hrozným, lupinami oděným, z jehožto hrdla i uší plamen soptáše, potkati a bojovati. A když by toho ještěra přemohl i zabil, tehdy měl z úst jeho všecky zuby vybrati a na pole oněmi býky zuorané vsieti. A když by se to stalo, tehdy by divné osenie z toho hned vyrostlo, nebo z každého vsátého zuba měl zruosti
