přesluš[101r]číslo strany rukopisuně zardělýma a skrovné masitosti[dq]masitosti] maſiſtoſti ušlechtilú zpuosobú obdařenýma[dr]obdařenýma] obdarzena, a též i ramen přeslušnú ozdobú mezi vyzdvižením a ponížením libé střiedmosti. Diví se rukama, nevídanú ušlechtilostí zpuosobenýma, jimažto nelze krásy přičiniti. Též se diví prsóm převýborné skrovnosti, na nichžto[ds]nichžto] nichto dva cecíčky jablečné okrúhlosti biešta vyzdvižena. Diví se pak všeho života přielišné postavě mezi výsostí a nízkostí střiedmé, kterážto ani tlustostí na čem zhruběla, ani churavostí posvadla. A tak po zevnitř okázané postavě a nevýmluvné kráse všech jiných oděných úduov lepotu usuzuje, takže on, Paris, i každý člověk rozumný musil by řieci, hledě na Elenu: „Toť jest žena přeušlechtilá na vší zpuosobě mezi všemi ženami, na nížto přirozenie nic nezapomenulo, co by k kráse tělesné příslušeti mohlo.“
A protož Paris, vší pilností přistúpiv bliz k Eleně a své oči upřev, na ni ústavně patřieše, a divě se její kráse dřieve nevídané. A jak už žádost má i libost Paris v zhlédaní na lepost její, tak už i větší Elena má chtivost, též stydlivě vzhlédajíci na Parida, divieci se jeho převýborné kráse. A tak sama v sobě súdí i svědčí, že na něm jest viece krásy, nežli jest o něm praveno, a že jest neviděla nikdy mládence krašieho, na všech údech přeušlechtile zpuosobeného a k její libosti hodnějšieho. A tak Elena nikam nevzhlédne ani své tváři obrátí k nižádným hrám ani službám, kteréžto se v chrámě dějiechu, jedno na Parida vždy hledieše. A čím naň viece patřieše, tiem se jí viece líbieše a v jeho milování viece a viece se zapaluje. A když tak na se dlúho tředú vzhlédášta, až na se spolkem oba hlediešta a milým vzhlédaním milost v srdci skrytú sobě vespolek oznámišta. A když oba o to myslila, kterak by jeden druhého mohl dojíti a jemu úmysla svého povahu oznámiti, avšak Paris dřieve nežli ona da jí okem návěštie, že by s ní rád mluvil, a ona ponúknu okem, aby k ní v čas obecní v chrámě přistúpil. Kdežto Paris, nemoha svým žádostem odolati, všemu studu se oprnuv, tu, kdež Elena v své královské slávě sedieše, směle přistúpi a úmysl mysli své jí pošepmo oznámi. A když jiní lidé ryčných her obecně šetřiechu, kteréžto se dáchu v tom chrámě, on jí a ona jemu tajně zjevi s velikým vzdycháním milost vrúcí obapolně k sobě, a co by mělo se z toho státi, krátkými slovy sobě pověděchu. A tu Paris s velikú poctivostí vzem od Eleny odpuštěnie, vesele jide z chrámu s svým tovařistvem a ona jej svýma očima míle provodi.
A přišed k lodí, všech starších v radu zavola, k nimžto těmito slovy udatně promluvi a řka: „Ó, mužie najmilejší, známo jest vám, pro kterú příčinu líbilo se jest králi Priamovi nás do země řecké vyslati. Nebo byl jest jeho vešken úmysl, aby Exionu, sestru svú, naší pilností a snažností zase měl. A zdá li se vám, že toho nemuož mieti, aspoň měli
