do[59r]číslo strany rukopisubře se sneseme.“ Dí mu Eilenšpigel: „Tak, mistře, já vidím, že jste muž spravedlivý, sami poznáte[gb]poznáte] poznate, když dílo mé uhlédáte, já také při jiných tovaryších nedělávám, ale sám toliko býti musím, abych dílo své po voli a bez překážky dělal.“ I dal mu mistr zvláštní světničku a předložil mu mnoho vlčích koží, již k kožichům připravených, dav mu míru z některých kožichův malých i velikých. I počav Eilenšpigel ty vlčí kože načínati, krájel je a dělav z nich všeckno vlky, senem je vycpával a nohy z holí jim nadělal, jako by živí byli, když pak ty kůže všecky zřezal a na vlky je zdělal, i řekl: „Mistře, vlci jsou již hotoví, jest-li ještě co více dělati?“ Odpověděl mistr: „To dobře, milý tovaryši, sšívej je, jakž muožeš nejlépe.“ S tim vešel do té světničky, tu vlci na zemi stáli, malí i velicí, kteréž vida mistr, řekl: „Což má to býti? Aby tě zimnice napadla, i proč jsi mi tak velikou škodu učinil? Já tě popadnu a dám tě potrestati.“ Tedy odpověděl Eilenšpigel: „Mistře, to-liž jest má mzda, však jsem podlé vaší vůli učinil, vy jste mi rozkázali vlky dělati, kdybyšte byli řekli: „Udělej mi vlčí kožich, byl bych to také učinil, a větší pilnost [59v]číslo strany rukopisuna to vynaložil. A tak ten dobrý, ctný Eilenšpigel z Berlína preč šel a nikdež dobré pověsti po sobě nenechal, i šel do Lipska.
Historia LIIII.
Kterak Eilenšpigel v Lipště kožišníkům živou kočku do zaječí kůže zašil, a do pytle vsadiv, kožišníkům ji prodal
Eilenšpigel rychle lotrovství své vymejšleti uměl. Když v Lipště o masopustě kožišníci svuoj cech pospolu měli, přihodilo se, že by byli rádi zvěřinu jedli. Srozuměv tomu Eilenšpigel, pomyslil sobě, řka: „Kožišník v Berlíně za mou práci nic mi nedal, tito kožišníci to zaplatiti mně mají.“ S tím do hospody své šel.
