|
|
|
kvieliti, -ľu, -lí ipf. 1. (o zvířeti) vydávat hlasitý neartikulovaný zvuk 2. koho, nad kým kvílit, naříkat, bědovat, úpět, hořekovat, lkát, hlasitě projevovat smutek n. lítost 3. (o dítěti) plakat 4. na koho stěžovat si, žalovat 5. koho trápit, soužit, trýznit Sr. mútiti, nařiekati, naplákati, plakati, skrhrati Autor: Andrea Svobodová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024). 
kvíliti, kvieliti, -ľu, -líš, impftiv.; srov. pol. kwilić vedle kwielić, Bylo trvám kdysi kvíliti a kvieliti, shodné se stsl. 1. cviliti flere, cvilêti, -lją lamentari, a 2. cvêliti affligere t. j. facere ut quis lamentetur Mikl. I3, 137; ale slovesa ta časem splynula, kvíl- a kviel- vyskýtá se bez rozdílu a význam affligere zaniká. — 1. Kvíliti, wehklagen, jammern. V ňemž sě i jemu (Alexandrovi) sžěli, vida, že onen bor (t. rodina Dariova) kwiely, jemuž sě všě žalost skladla AlxH. 6, 3. Otázasta jie (dva andělové Marie Magdaleny) v téj chvíli, co hledá nebo proč kwili Hrad. 33a. Do domu, kdežto pláčí a kwiele NRada 1737. Zvieřata kwielegi KabK. 4b. kvielte již bohatí HusPost. 138a. kwiel plange Ol. Joel 1, 8, kwielte ululate Pror. Isa. 13, 6; kwěl Br. Isa. 14, 31, kwělte t. Isa. 13, 6. Joachim jě sě kwyelyty ML. 41a. kwyelyty budú ululabunt Pror. Jer. 47, 2. Otáza jie (Ctirad Šárky), co by tu činila, proč-li by tak kwyelyla DalC. 13, v překl. stněm.: worvmb si also clagit. kwielywſſy Krist. 102a, kwyelywſſy Hod. 50a. kwieli luget MamA. 28a; kwielil planxit t. 33a; kwyeleczy lugens ŽPod. 34, 14. — Mládenci jich zežženi ohňem a dievky jich negſu kwyeleny non sunt lamentatæ ŽPod. 77, 63, přeložení nesprávné. — I kto by nekwielil tuto tak slavnú dvú otcí apoštolú Pass. 305, kvieliti koho; vdov jich nekwieléchu non plorabantur ŽKlem. 77, 64; kwyelyly sú jeho Mus. 1. Mach. 13, 26; kwieliti mrtvého neniari Lact. 214b. — Plačiž a kwiel na své hřiechy NRada 1931, kvieliti na koho, nač; (žena) kvielí na muže žalujíc: Ona (žena jiná) má rúcho kraššie! HusE. 1, 124. — 2. Trápiti, soužiti, quälen. Jidáš poče královice často kwiliti, bíti i rváti KázLeg. 57a. Káže jej… na kříži přivázati, aby tím déle byl kwilen t. 5a. Když tě kto svú prosbú kwieli, milosrdně jie udieli Baw. 66 (uděl jie, prosby, t. věci, za kterou jsi prošen). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kvieliti, kvíliti, -ľu, -líš ned. kvílet, naříkat; trápit, soužit; kvieliti koho naříkat pro někoho; kvieliti na koho s pláčem prosit koho Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kvieliti nedok. (na koho) = kvíliti; s pláčem prositi, naříkati; — kvieliti někoho = soužiti Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|