hrom, -a/-u m.
1. hrom
2. blesk
3. hromobití, opakovaný zvuk hromu
4. nápor, útok provázený zastrašujícím hlukem
Sr. blsket, hřímota, ohrom 1, 2, ohroma 1, ohroḿenie 1, 2, pohrom 3
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 19. 6. 2025).
hrom, -a, -u, masc., Donner; stsl. gromъ tonitru, z grem-, grьmêti. — Jakž sě zdáše, by v tu dobu sto hromow spolu vzehřměli AlxB. 2, 22. Hlas hromu tvého tonitrui ŽWittb. 76, 19, ŽPod. tamt. Z hory hrom, blsket silný jdieše ML. 57a. Tak mi sě uda uzřieti, ande sě tako prosvieti, jakožto když bude z hromu blesk AlxV. 883. Kdyžto v mraky vstúpí hrom, mútě oblaky AlxŠ. 4, 6. Anděl lúči divokým, prudkým hromem mezi ta kola (mučidla) Kat. v. 2877. Když koho hrom opálí Chir. 315a. O hromowy chci zvěstovati Vít. 8a. — hrom tonitru Prešp. 129, BohFl. 35; ot hromu Kat. v. 3371; w hromye Pror. 20b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hrom m. = pohroma
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.