ohroma, -y f.; k ohromiti
1. (čeho [hrozného]) nápor, prudké zaútočení, úder: kola jeho [nepřítele] jako ohroma búřě, řvánie jeho jako lvové BiblDrážď Is 5,28 (Pror, ohromná búře BiblLit, ~Praž, prudkost ~Pad, pohroma ~LitTřeb) impetus tempestatis; oblehli jej [hrad], jenžto pro veliké bitie prakóv a pro strach té ohromy jim vzdán byl jest PulkB 161 (~Lobk, ~S, ~N) propter terrorem machinarum. – Srov. ohromenie 1
2. hrozné postižení, utrpení, soužení: kdyžto s byl řekl [Kriste] v svéj ohromye:…vezři každý…, jest li to má muka skrovná UmučRoud 1123; umřěl hořkú smrtí pro mě na kříži v těžkej ohromye, přijem srdečné bolesti UmučRoud 1782
Ad 1: za lat. impetus stč. též nálich