|
|
|
dobrota, -y f. k dobrý 1. dobro, dobrý stav 2. dobro, dobrý čin 3. čí (Boha ap.) dobrota, dobrotivost 4. čí (Boha ap.) k čemu laskavost, milostivost, přízeň, ochota 5. čí (člověka) mírnost, uměřenost 6. zbožnost, mravnost 7. čí urozenost, šlechtický původ; čeho (zlata, rudy ap.) čistota, dobrá jakost, (zlata) ryzost Dolož. též jako vl. jm. osobní. Sr. dobrost, dobrotivenstvie, dobrotivost, dobrotivnost, dobrotstvie Autor: Martina Jamborová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.25, citován stav ze dne 4. 12. 2024). 
dobrota, -y, fem., dobrost, dobrotivost, Güte, Gütigkeit. — Tenž, Babylo, tvým králem bude…, jehožto by veš svět žádal, by sě tomu jedno nadál, by stál v té mysli dobrotye, južto jest proměnil pro tě AlxB. 7, 6, že by setrval v dobrotě. Založenie bázni božie jest slitovánie k člověku a dobrotu k ňemu mieti Tkadl. 38b. Všie dobroti davateľu! Kunh. 147a. Následovách dobrotu sequebar bonitatem ŽKlem. 37, 21, následovách dobroty ŽWittb. tamt.; hospodin dá dobrotu benignitatem ŽKlem. 84, 13; dobrotu si učinil s sluhú tvým bonitatem t. 118, 65; dobrotye nauč mě bonitatem ŽWittb. 118, 66; pomni na mě pro dobrotu tvú propter bonitatem ŽKlem. 24, 7. O pánu bohu cżígte w dobrotie Kruml. 351a. (Věci) sě mohú porušiti a z dobroty w zloſt sě proměniti ŠtítPař. 5a; dobrota, ješto ji (duši) ze všie zloſti vypravuje Kruml. 223b; miloval si zloſt nad dobrotu malitiam super benignitatem ŽKlem. 51, 5. Ukazováchu jemu dobrotu faciebant humanitatem Mus. 2. Mach. 6, 22. — Hospodine…, rač jim dáti jich odměny, aby sě v tom domu… ijednéj škody nestalo…, ni sě v ňem kdy urodilo dietě čím kak potvořené, ale w dobrotye ſzorzene Kat. v. 3377, dítě v dobrotě szořené, = bez vady tělesné. — dobrota bonitas HomOp. 152b, Prešp. 1313; benignitas, benevolentia Veleš; pietas Cath. 176a. — Dobro: w dobrotach domu tvého in bonis domus tuae ŽPod. 64, 5; dobrotu bonum Ol. Deut. 30, 15, Mus. tamt. — Příjm. mužsk.; Dobrota Reg. I, 1088 (XIII stol.). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dobrost, -i, dobrota f. dobrota, dobrost, dobrotivost; dítě k dobrosti szořené bez tělesné vady Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|