|
|
|
divný adj. sr. div a stsl. divьnъ 1. divný, podivný, neobvyklý, zvláštní, vzbuzující údiv, podiv jest divno, jest divné ap. je neobvyklé, vzbuzuje údiv, vyvolává podiv (o člověku) býti diven nad čím divit se něčemu, projevovat údiv, podiv nad něčím 2. čím divný, mimořádný, podivuhodný, vzbuzující obdiv, (o způsobu provedení) mimořádně krásný 3. (o Bohu, jeho činech ap.) zázračný, vyznačující se schopností nadpřirozeného působení; relig. (o světle, znamení ap.) vzbuzující posvátný údiv n. úžas 4. hrozný, strašlivý, vzbuzující úžas, ohromení, (ú)děs 5. zř. divný skok, divný skočec rostlina nezvyklého vzhledu n. neobvyklého účinku (?) Ve významech 1, 2 hojně dolož. též v přísudku se sponou. Ve významu 5 dolož. jen v lat.-čes. slovnících Sr. přědivný, podivný, odivný, zvláščí, zvlášční Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 3. 5. 2024). 
divný, adj., podivuhodný, ku podivu, hrozný, wunderbar, sonderbar, schrecklich; stsl. divьnъ mirus. — Kako dywne jest jmě tvé admirabile nomen ŽWittb. 8, 2, ŽPod. tamt.; dywna svědečstvie mirabilia testimonia t. 118, 129; stánka diwneho tabernaculi admirabilis t. 40, 5; diwne učenie mirabilis scientia ŽGloss. 138, 6; diwny u výsosti hospodin mirabilis ŽKlem. 92, 4, dywny ŽPod. tamt.; dywny jsi velmi, hospodine Alb. 35b; činíš divóv mnoho dyunu mocú Kunh. 147b; (v dielech jeho) nalezneš boha dywneho Alb. 37a; z jeho tváři dywna světlost pocházieše Krist. 32b; (Olympias) ovšem dywne krásy bieše AlxV. 74; vzal mu (Herkules Paridovi) tetku ovšem dywne krásy t. 782; dywna učiň milosrdie tvá mirifica ŽKlem. 16, 7; diwnym spósobem Božie múdrosti jest to ŠtítBud. 37. — Jež uvěřiti protivno a zajisté dosti dywno AlxV. 1135; jest zde jedna panna tak věhlasná, že to dywno pověděti Kat. v. 1500; dywno dosti, že (Alexander) to mohl sdieti AlxH. 1, 13, dosti dywno AlxV. 1182; jest nám to diwno y prziediwno Tkadl. 3a; dywne jest to, že atd. Alb. 137a, t. 88a. — Na téj sieni biechu dywne divy zdělány z bohatéj měny Kat. v. 970, divné divy; divem úřitným a dywnym stupendo Pror. Isa. 29, 14, divem hrozným; hřmet voza dywneho tumultus quadrigae stuporis Ol. Mich. 1, 12, voza dywneho MamA. 33b. — Adverb. -ně divně: vyvede tě dywnye pravicě má mirabiliter ŽKlem. 44, 5, dywnye ŽWittb. tamt., ŽPod. tamt.; kak létě král nebeský dywnye okraſly Alb. 78a; ševci diwnye přěbývajiú Hrad. 124a, podivně žijí; ktož chce státi vedlé zákona Ježíšova, musí ť diwnie opovržen býti RokycEvJan. 148b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
divný adj. podivuhodný, zvláštní, neobvyklý; hrozný Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
divný adj. = podivuhodný Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|