mám. Ó, milý svatý Vendelíne, vzhlední na mou poníženou prosbu, kterou před tebou vylívám, a rozpomeň se nade mnou, poněvádž já tvou pomoc tak důležitě potřebuji. Tobě já sebe a můj ubohý dobytek poroučím a silně doufám, že mně tvy dobrotivý srdce ukážeš a mou vroucnou žádost milostivě vyslyšíš. Amen.
Píseň o svatým Vendelínu.
1. Vendelíne, každé chvíle náš veliký zástupce,
tě prosíme, ve vší bídě buď náš věrný ochrance,
neboť víme, že Bůh z nebe nad míru požehnává,
kteříž ve vší nouzi tebe za patrona nám dává.
2. Přispěj tehdy ku pomoci v tě silně doufajícím.
Budiž spasa ve dne v noci tě vroucně vzývajícím,
vědouc dobře, že hříšného hlasu Bůh neposlouchá,
služebníka pak věrného že on vzdycky vyslejchá.
3. Tys pro Boha svět opustil, zanechavše království.
Na poušť jsi se skrytě pustil, maje tam své bohatství.
Tvoje péče žádná jiná na samotě nebyla,
nežli aby všecká vina od duše se zdálila.
4. Protož tělo nepřestával ustavičně kárati,
aniž ďáblu nenechával vůli tebe lapati,
jsa od něho průtce děšen tělesnýma žádostmi.
Kříž dělaje, byl s hned těšen nebeskýma milostmi.
5. Jak se milé křížem žehnáš, mizi se pokušitel.
Místo něho, jak vzdy vzýváš, blíží se vykupitel.
Ten tě předně navštěvuje anjelskou přítomnosti.
Potom se sám ukazuje v svej božskej osobnosti.
6. Ó, jaká to velká milost svrchovaného Boha!
Kdekoliv jest tá přítomnost, tam nic škodit nemohá.
Nebo jestli kde anjel jest, po boku padne tisíc.
Jistě kde sám Pán Ježíš jest, padne jich tisíckrát víc.
7. Ovšem pádaj nepřátelé rychle jako blésk z nebe
a lstivý drak ten se hnedle pryč ubírá od tebe.
Ty pak [s]text doplněný editorem Kristem vůdcem bydlíš na poušti v rozjímáním.
Ve dne v noci se tam krmíš dobrých skutkův konáním.
8. Tuhý ty posty zachovaváš, střidmi jsou též povahy.
Za to milost hned dostáváš uzdravovat neduhy,
pročež ze všech stran se k tobě potřební utíkají
a ve vší svej bídnej době o pomoc tě žádají.
9. Jak žádají, tak přispíváš ku pomoci každého.
Neopouštíš, neoslejcháš v svej potřebě žádného,
nýbrž duši jako tělu vše stejně rád spomaháš.
Znáti jest to na zemanu, jemůž přísně domlouváš.
10. A to sice, jakož o tom život tvůj dosvědčuje
a jak tu věc sám nápotom tento přiběch zjevuje.
Zeman, jehož pásl ovce, vidíc tě zdaleného,
zlořečí ti, řka: „Kdež skopce vezmu pro hosta svého?“
11. Ty pak, těše jak beránek, svému pánu povídáš:
„Než se navrátíš v svůj stánek, tvoje stádo doma máš.“
A hned z pouště na mnoho míl stádo k Triru přenášíš,
též zemanu, jak by rád byl, ovčičku v čas přinášíš.
