Druhé[o]Druhé] Ruhé činí památka smrti, aby člověk všecky věci potupil a za nic se položil. Toho potvrzuje svatý[p]svatý] Svarý Jeroným v jedné předmluvě řka: Lehce potupí všecky věci, ktož vdycky na to pomní, že má umříti, neb žádost očí potupena bývá, když kto myslí na to, že má tudiež všecko opustiti a od toho jíti. Žádost těla potupena bývá, když kto myslí na to, že tělo jeho velmi brzce v pokrm červóm bude dáno. Pýcha života potupena bývá, když kto v srdci váží, že ten, kto chce býti nad jinými, položen bude pod nohy všech lidí. A protož opět die svatý Jeroným v epištole k Cypriánovi: Pomni na smrt tvú, a nebudeš hřešiti. Ktož na každý den pomní, že má umříti, ten potupuje časné věci pospíchaje k budoucím. Jako Ezau porozuměv, že jemu smrt nastává, lehce potupil jest zemské věci. Jakož v knihách Genesis psáno stojí: Ej, umírám, co mi prospěje prvorozenství! A Iziodor dí: Chceš li býti pokojně živ, nic světa nežádaj. Vdycky odpočinutie[q]odpočinutie] odpocýnutije mysli míti budeš, jestliže péče tohoto světa od sebe odvržeš, odvrz také od sebe každú věc, kteráž by úmyslu dobrému překaziti mohla, a buď umrlý světu a svět tobě, na slávu světa jako mrtvý zhlédaj, od zpuosobu tohoto života jako mrtvý se odděl, jako již pohřbený neměj péče o světu, jako již s světem rozdělený vyčisť se ode všech světských věcí, živ sa potup to, čehož po smrti míti nebudeš moci. Ještě k témuž dí Seneka: Nic tak neprospívá k uskrovnění a ku potupení časných věcí