Valerianus odpovědě: Nejsva sama, ale jest jich veliké množstvie, jižto s námi pravú vieru držie.
V tu hodinu ta dva svatá bratřencě jemše, dali jě v stráži jednomu múdrému člověku, jemužto Maximus diechu. Jimažto inhed ten jich strážě Maximus vecě: Ó, přějasný květe vašie mladosti, ó, přěvěrná milosti vašeho bratrstva, kak na smrt jako na hody chvátáta! Jemužto Valerianus vecě: Slíbi li po našiej pravéj vieřě postúpiti, chválu a otplatu našich dúš po našiej smrti zřějmo viděti budeš. Jimažto Maximus vecě: Chtěl bych tomu, aby mě hromový oheň spálil, ač v toho u vašeho u pravého buoha neuvěři, stane li mi sě to tak, jakžto vy pravíta! A když sě to vše stalo, jakžto bylo slíbeno, ten Maximus inhed svatý křest se vší svú čeledí i s jinými katy i biřici, u buoh uvěřivše, od svatého Urbana přijěli.
A když nazajtřie svítajě udnieváše, tehda svatá Cecilia s dobrú myslí pokřikši, vecě: É, milí rytieři buoží, již otvrzte skutky své temnosti a oblecte sě v uodění svaté světlosti. V tu hodinu úředníci přišedše, ta dva svatá bratřencě, Tiburcie a Valeriana, podál od města přěd jednu pohanskú modlu přivedli. A když tu téj modle nechtěla poklony učiniti, oběma tu hlavu stěchu. Potom Maximus mnohým rozprával, ež na její skončení viděl stkvúcie anděly nad nima stojiece a jich dušě slavně do
