jakoť jsem zmladi řiekal. Pěnie a pořád mediolánského kostela najprvé svatý Ambrož ustavil.
Jednoho také času, když svatý Ambrož slovo buožie kázáše, jeden kacieř veliký, svaté viery protivník, uzřěl, ano anděl jemu všěcka slova, jakž jest kázal ot slova do slova v ucho šeptáše. Proněžto sě inhed ten kacieř na vieru obrátil. Jeden člověk, v němžto diábel bieše, v jednu hodinu zavolal a řka: Mučí mě Ambrož, mučí mě Ambrož. K němužto svatý Ambrož vecě: Náhle mlč, diáble, neb tebe Ambrož nemučí, ale tvá závist, neb vidíš, ano tam dobří lidé jdú, otňadžtos ty do pekla svržen. Když jednú svatý Ambrož po městu jdieše, uzřěl, ano jeden letěv, velmi sě uraziv, leží a druhý sě jemu směje. K němužto svatý Ambrož vecě: Ty, ješto stojě sě směješ, viz, aby sám neleťal. A jakžto svatý Ambrož vecě, tak ten člověk málo pošed, letěl, velmi sě urazil i jměl dosti na svém hoři, jenž sě jinému posmieval. Byl jest také Ambrož velikého utrpenie u póstu, veliké ščedrosti k chudým, veliké nad hřiešným litovánie tak, ež když sě jemu kto svých chřiechóv zpoviedal, veždy sě zpovědi poslúchaje naplakal. A to také v uobyčěji jměl, když kterého knězě neb biskupa dobrého uslyšal, vešdy jeho srdečně zaplakal. A když jemu jeden čas sluhy řekli, proč by těch tak dobrých, ani k buohu jdú, plakal, k tomu jim otpověděl: Nemněte, bych proto jich, ež mrú, pláčě žělel, ale proto sě zamuciji,
