pro buoh tři peniezě, za něžto jsem kúpila tři buochencě chleba. A inhed v tu hodinu uslyšěch hlas, ke mně takto řkúc: Pódeš li za tu řěku Jordán, spasena budeš. To já, nebožka, uslyšěvši, přěs Jordán sě přěbravši, na tuto púšč jsem zašla. A již tuto bydli sedmnádcěte let, ižádného člověka do dnešnieho dne neviděvši. A ty tři bochencě, ješto jsem z Jeruzaléma sěm přinesla s sebú, kak jsú kolivěk ztvrděly, však jsem těchto sedmnádcěte let na nich dosti jměla jiesti. Ale rúcho na mně dávno shnilo i opadlo. Trpěla jsem na téjto púšči mnoho protivného pokušenie, avšak jsem buoží pomocí vše přěmohla. Aj toť, otče svatý, vešken svuoj přieběh tobě jsem pověděla a proši tebe, poprosiž za mě hospodina.
Tehda svatý Zozima opat na zemi pad, z té tak svaté pokánnicě hospodinu poděkoval. K němužto ona vecě: Prošu tebe, otče, aby vezma tělo krále nebeského u Veliký čtvrtek k řěcě k Jordánu přišel. A já tam šedši, tě utkaji a z tvé ruky buožie tělo přijmu, neb jakž jsem přišla na tuto púšči, tak jsem nikdie buožieho těla nepřijímala. Tu tak spolu pomluvivše, požehnánie sobě davše, svatý opat Zozima do kláštera sě vrátil. A když Veliký čtvrtek přišel, tehda opat božie tělo vzem, na břěh k Jordánu šel, a tu na druzě straně stojiece, svatú pokánnici uzřěl. Tehda ona znamenie svatého křížě nad Jordánem učinivši, na vuodách jako po mostu k svatému otci přišla. To svatý otec uzřěv, velmi sě podivil a inhed přěd jejie nohy padna, jí sě poklonil.
