[p3v]číslo strany rukopisuštěstí, aneb v neštěstí potřebných. Nebo kdo jest, že by vnadám hřícha a líbostem těla u sebe místo dal, považuje zdrávě přísnosti spravedlnosti Boží a hněvu jeho proti hříchům? Kdo by o dobrotě a milosrdenství Božím pochybovati chtěl, znaje nesmírnou milost jeho v Kristu sobě prokázanou? Kdo by zoufal v pochybných a nejistých zapletených věcech, přiveda sobě ku paměti svrchovanou moudrost božskou? Aneb kterak se kdo může domnívati, že by na sliby své nepamětliv byl ten, kterýž ani tehdáž od pravdy se neuchýlil, když činiti bylo o krev a život nejmilejšího syna? Naposledy, jak by nesmyslné bylo pochybovati o všemohoucnosti Boží pro náši vlastní nestatečnost a mdlobu aneb moc nepřátel; poněvadž Kristus mdlým a nestatečným tělem naším odín jsa, nad světem i ďáblem tak slavné vítězství obdržel?

Což se dotýče vykoupení lidské[p4r]číslo strany rukopisuho pokolení, to všecko v skutku tomto umučení Kristova jest založeno a jiným spůsobem se vykonati nemohlo. Nebo poněvadž všickni lidé jsou hříšníci a hřích zatracení věčného a smrti zasluhuje, žádné očištění jeho ani shlazení bez krve státi se nemohlo, jakž sv. Pavel k Židům svědčí.[1]Hb 9,22 Ale neprospívala nám krev hovadských obětí, protože hovada nezhřešila a v přirození žádné společnosti s námi nemají, tak, aby za nás dosti učiniti měla aneb mohla. Aniž také spomoženo nám býti mohlo, kdyby někdo z lidí za jiné všecky umřel, protože všecko lidské pokolení hříchem vinno a smrti poddáno bylo. Jiného tedy bylo potřebí, kterýž by žádným hříchem nebyl vinen, avšak pro společnost přirození lidského při náši na sebe vzíti a nás, s Bohem v mír uveda, od pokuty věčné smrti vykoupiti a vysvoboditi mohl. Ten pak jediný jest Jezus Kristus, pravý syn Boží, Otci spoluvěč[p4v]číslo strany rukopisuný