[A6r]číslo strany rukopisukteréž nás Pán Bůh k tomuto věku dochoval, jsme-li milovníci své milé vlasti, povinni jsme vedlé hřivny od nejvyššího Pána sobě svěřené o to snažně pracovati, abychom jak slávu a čest jeho v národu svém rozmnožili, tak matce své, této zemi české, za mnohá dobrodiní odměnně se odsluhovali, aspoň tim, když bychom poctivost, obecné dobré a jazyk její dle možnosti své zvelebiti hleděli.

A co se mne dotkne, nikdý mi se k tomu vůle ochotné a hotové nedostávalo, nýbrž ustavičně jsem o to pečoval, kterak bych také sám nějakou častkou od sebe k tomu napomohl: však nejedny mi překážky v cestě byly, pro něž mi k tomu, čehož mysl a vůle žádostivá byla, přijíti lze nebylo. Nebo ani vtip můj takový není, aby sám z sebe nětco zvláštního a hodného vymysliti mohl; ani výmluvnost tak bystrá, jakéž při vykládaní užitečných kněh z cizích jazykův do naší řeči potřebí; ani možnost veliká a dostatečná, kteráž by k nákladům na vydání a vytisknutí kněh větších vystačila. Přísloví jest obecné: Jeden člověk žádný člověk, dvě ruce více unesou nežli jedna a čtyry oči více vidí nežli dvě. Takž se i mně trefilo, že nemoha sám s to býti, abych kroniku aneb historii církevní, jak tu, kterouž Eusebius Pamphilicizojazyčný text sepsal a ve čtrnácti knihách zavřel, tak druhou, ze tří kronikářův sebranou a od toho Tripartitamcizojazyčný text nazvanou, na světlo vydal, musil jsem cizí pomoci hledati a těch, kteříž by mne v tom retovati i mohli, i chtěli, se dožádati. A v přeložení ovšem obojí té historie do jazyku českého užil jsem slovutného pana Jana Kocína z Kocinétu, předního písaře radního v Menším Městě pražském, kmotra mého milého, kterýžto, jakož jest zvláštní milostí k národu svému a přízní ke mně nakloněn, tak bez veliké obtížnosti velikou tu práci k sobě přijal, a což mohl času od jiných zanepráždnění povolání svého poutrhnouti, na tu historii vynaložil a obrátil, až i s pomocí Boží, což ochotně začal, šťastně dokonal. Já pak nepřivlastňuji sobě, což mého není, aniž se míním cizím peřím odívati; nechť každý má chválu svého díla, jakž slušné jest; ač i mně nemalou nesnáz přineslo přepisování, přehlídání a srovnávaní přeloženého exempláře s výkladem latinským, kterýž Ioannes Christophorsonus Anglus, episcopus Cicestrensiscizojazyčný text, vydal a jest vytlačen v Kolíně na Rejnu léta Páně 1570. V té tedy práci naší poněkud společní jestliže sme co platně a užitečně vlasti a svým krajanům posloužili, jiným toho k soudu podáváme; poněvadž více jest lidí na světě, kteříž o cizím díle souditi nežli sami udělati umějí. Však s dobrým svědomím před Bohem i před lidmi (nechť nás pak kdo chce, jak chce přesuzuje a přetřepává) povědíti o sobě můžeme, že sme se ve všem tom upřímně a věrně zachovali, na jednu ani na druhou stranu ničehož nenatahujíce ani cizího smyslu, mínění autora odporného, nepřilípajíce, a k tomu se bedlivě přičinili, abychom všecko, jakž v jazyku latinském z řeckého zní, co nejvlastněji, nejsprostněji a nejsrozumitedlněji do češtiny vyložili. Nedostatkův a omylů z mdloby vtipu našeho, a ne z svémyslnosti pocházejících, nevymlouváme; poněvadž nemožné jest člověku, aby