[148r]číslo strany rukopisuneuslyšíš a dokavad mne neujistíš, že mi svú dceru Sáru dáš.“ To Raguel uslyšav, jako v strachu se užasl, věda to dobře, co jest oněm sedmi mužóm, za něžto jest byla dána, stalo se, i poče se strachovati, by se též tomuto nestalo. A když o tom na své mysli přemyšlováše, nedada jemu odpověděnie, po obědě jemu archanděl vece a řka: „Nestrachuj sě jemu dáti dcery své, neb tohoto, jenž se boha bojí, má hospodyně býti, a protoť jest jie žádný nemohl mieti[u]mieti] mitye.“ K tomu Raguel vece: „Proti tomu nic neřku, ale sem tiem jist, že jest hospodin mé prozby a mé slzy před svú svatú milosti přijal. A věřím tomu, že jest hospodin proto vašě příští ke mně zjednal, aby tato má dci byla dána za tohoto z jeho[46]následuje písařem přeškrtaný a podtržený text pokolenie podlé Možiešova ustavenie[v]ustavenie] vſtawienie. A již na tom nezúfaji, ale jist budu.“ Vzev pravú ruku dcery své, dal ji v pravú ruku Tobiášovi a řka: „Bůh těch svatých patriarch, Abrahámuov, Izákuov, Jakubóv, buď s vámi, ten vás zdaj a rač naplniti své požehnánie nad váma.“ A v ty doby vzemše list podlé tehdajšieho práva i zapsali svědectvie jejieho manželstvie. A potom jedúc a pijíc, vesele hodovali chváléc hospodina. Tehdy zavolav k sobě Ragel[47]Ragel: Ragel Anny, [148v]číslo strany rukopisuhospodyně své, káza jí[w]jí] Gym, aby připravila jima jiný pokoj, do něhožto když uvedl Raguel dceru svú Sáru a ona poče slzeti. K nížto on vece: „Buď silné mysli, dcero milá, a daj tobě nebeský buoh radost a utěšenie za tu tesknost, ješto s’ v dřevních časiech trpěla.“

A když veseli byvše odvečeřechu, uveda toho mládence k ní, Tobiáše. Tehdy rozpomenuv se Tobiáš na onu řeč anděla Rafele[48]Rafele: Raphele, vyňav z svého měšce částku jatr onéj ryby, vrhl na živé uhlé a ihned anděl jim[49]jim: gim ďábla přivázal na púšti svrchnieho Ejipta. I poče pobiezeti Tobiáš panny Sáry a řka: „Sáro, vstaň, modlme[50]modlme: modlme se dnes hospodinu a zajtra a pozajtřie, nebo v těchto třech nocech snímáme se s hospodinem. Ale po třech nocech snímáme se v svém stavu manželském, neb jsme svatých lidí děti a nemáme se spolu snímati tak jako jiní lidé, ješto boha neznají.“ To řek Tobiáš, poče sě bohu modliti a takto řka: „Hospodine, bože otcóv našich, chválu vzdávajte nebe i země, moře, studnice i řeky i všeliké tvé stvořenie, ješto v nich jest. Ty jsi stvořil Adama