[p6r]číslo strany rukopisumařilí a rozkošní, práce netrpěliví a nejvíce Němci že jsou ožralci a opilci a že v ležení svém veliké houfy nepoctivých žen a nevěstek chovají. Hejtmané pak jejich že se více v pěkném peří nežli v válečné zbroji a brani kochají. Třetí, že všetečně jakožto slepí a kvapně beze všeho řádu předseberou, cožkoli činiti mají. Kdež není řádu a kázně, tuť se nic prospěšně a s úžitkem nepůsobí, jak v jiných věcech, tak, a nejvíce, v boji. Čtvrté, že na právo a spravedlnost nic nedbají, nedávají slušné odplaty ctnosti a udatnosti, nešlechetnosti pak a hříchův náležitě netrescí, nýbrž tomu na odpor lidi ty, jimž měli býti milostiví a kteréž měli ochrániti, ukrutně trápí, zase jiným, kteříž přísného trestání a pokuty zasloužili, milost, lásku a přízeň prokazují. Odkudž zjevné býti může, že Turek více téměř ví o naších nedostatcích a neduzích a jaké jsou příčiny naších těžkostí nežli my sami. Proč tedy křesťané věděti nemají, co před námi Turek má a čím by v moci své zemdlen a od nás přemožen býti mohl? Až potud nechť jest dosti o tom oznámeno, kudy jest a jakými příčinami kronika tato od samých Turkův sepsaná, a kteréž sobě tak mnoho sultan Soleiman vážil, z tejné komory jeho vynikla a křesťanům v ruce se dostala.

Aby pak národ náš český, kterýž s Turkem, všeho křesťanstva úhlavním a dědičným nepřítelem, za příčinou obhajování Království uherského již více nežli ode sta let, ale nejvíce těchto časův, činiti má a pohříchu i dále míti bude (poněvadž Turek, zúmyslně proti smluvenému do jistých let příměří a pokoji, válku proti Jeho Milosti císařské, pánu našemu nejmilostivějšímu, zdvihl a do zemí Jeho Milosti nejedny škodné vpády učinil a pevnosti některé vzal), aby tedy Čechové ani v té příčině nedostatku netrpěli a co jest Turek a jaký nepřítel, proti němuž bojovati mají, věděli, uznávali jsme za dobré, abychom po vydání Historie církevní, v kteréž se duchov[I]číslo strany rukopisu[p6v]číslo strany rukopisuní