[p2v]číslo strany rukopisudy, jakž snad o to usilovali, nám pozůstavili. Nebo nejsouce dokonále povědomi jejich věcí a jazyku jejich nerozumějíce, v němž jména osob, míst, krajin, měst, hor, řek, potokův od předešlých a starožitných jsou proměněná, tak to poznamenávali, jakž co od jiných slýchali. Jestiť pak vědomé, že dva aneb tří svědkové očití, když o jednom skutku obzvláštně a soukromí vypravovati mají, zřídka se ve všem za jednoho srovnati mohou; nad to pak věc slyšaná, když se od jiných a jiných rozpráví neb ku paměti poznamenává, rozmanité bludy a omyly s sebou přináší.

O historiích tureckých muž učený Andreas Naugeriuscizojazyčný text u vypsání vlaském cesty své do Konstantinopole toto pověděl: Turci, píšíce historii národu svého, byli lháři, protože nemírným pochlebováním raději hojně zlata bez pravdy dostati hleděli, nežli by bez zlata prosté a upřímné pravdy, jenž jest duše a život každé historie, zřízených šlepějí následovali. A že tak vskutku jest, povědomi jsou a vysvědčiti mohou nejedni, kteříž v Konstantinopoli bývali a v besestanu, kupeckém domě, mezi jinými věcmi veliké knihy pod titulem historie turecké na prodaj vyložené vídali. Pro kteroužto příčinu onen veliký sultan Soleiman, toho jména druhý, nynějšího sultana Murata třetího děd, kterýž sobě literní umění, a zvláště historie, nejvíce liboval, takových pochlebných kněh a kronik nesoudil hodných, aby je čítati měl; ale paměti aneb letopisy od začátku panování rodu osmanského a o tom, což předkové jeho působili, měl sepsané od těch mužův, kteříž pravdu milovali a beze všeho pochlebování, ne vrchnostem svým k líbosti, ale jakž se co samo v sobě zběhlo a stalo, upřímně poznamenali a vypsali. V těch on ustavičně čítával a těch svým, však toliko nejtejnějším a nejvěrnějším radám někdy propůjčoval, kteříž těch pamětí tak bedlivě a věrně ostříhali jako [I]číslo strany rukopisu