nahnati, -ženu, -žene pf. (ipf. nahoniti, naháněti, nahánievati); k hnáti
1. koho kam nahnat, vehnat, honěním dostat někoho někam: nebo musíte s tiem chlebem státi pod slovy Čtenie před lidem, a móžte jich nahnati jako vlka na kosu v modloslúženie ChelčBisk 84a; ║ instigare nahnati, nabádati SlovOstřS 137 popohnat, pobídnout (srov. naháněti 1); neb číž mocí mnoho ryb nahnano, toho mocí jest i taženo RokJanB 57b (~K) nahnáno do sítě
2. ♦ nahnati sobě (ojed. bez sobě) expr. čeho [zisku] chamtivě si opatřit, nahnat si (arch.); bez předm. nahrabat si, hrabivě se obohatit: každý mieří lstivě na bratra svého, aby jeho ujal a sobě nahnal ChelčSíť 164b; a jinak sobě muož [kněz] nahnati mnohých užitkuov tělestných, zboží, cti ChelčArc 177b; i v noci zvoní [kněží] na hodiny…,aby o jich modlitbách lidé věděli a tudy aby k sobě lid obrátili a nahnali sobě RokPostB 386; i odpustkuov dobydú [svatokupci], aby lid k sobě obrátili a ofěr sobě nahnali RokPostB 387 (ofěr nahnali ~K). – Srov. naháněti 3
3. expr. co nacpat, hrabivě naplnit: než jediné k tomu hledí nynější kněžstvo, aby tobolku nahnali RokPostB 604 (~K)
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nahnati, -ženu, -ženeš, pftiv., zutreiben. — Móžte jich (lidí) nahnati jako vlka na kosu v modloslúženie ChelčRepl. 84a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nahnati, -ženu, -ženeš dok. nahnat, vehnat; nahnati sobě (čeho) chamtivě si opatřit, nahrabat si, hrabivě se obohatit; (co) nacpat, hrabivě naplnit: hledí, aby tobolku nahnali
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.