křiknúti, -nu, -ne pf.
sr. křičěti
1. ke komu zvolat, vykřiknout
2. na koho křiknout, hlasitě zavolat
Sr. křičěti, pokřiknúti, povolati
Autor: Andrea Svobodová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 1. 5. 2024).
křiknúti, -nu, -neš, pftiv., křiknouti, schreien. — Mazeus pohan vyteče, proti nepṙátelóm krzycze AlxV. 1595; crſiku Hřeci AlxB. 3, 10. Židové krziku Hrad. 86b. Tehda všichni židé krziku: ukřižij! Krist. 99b. Všeliký krzycze Umuč. 2b. Zeměné to uslyšěvše krzikv všichni… DalHr. 3. Pražené vynikú, na Vršovicě krzyku DalC. 34. Petr na psa krzicze Pass. 297. Všichni krziku vociferantes Ol. Jos. 8, 16. Křikem nemotorným krzykly Pulk. 38.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².