1. (na koho/co, aby…, s přímou řečí ap.) (vy)křiknout, zakřičet, zvolat: pokṙiknu tak daleko, že uslyšie všichni AsenF 258a; pokrzycze naň [na Samsona Dalila]: Filistínští na tě BiblOl Jdc 16,9 (zkřikla ~Praž, zvola ~Pad) clamavit; pokṙiċe Saul a vešken lid BiblLit 1 Rg 14,20 (v. pokřičěti) conclamavit; sě chce srdci pokrzyknuti: Hospodine… ŠtítBes 103; pokrzyknvty v chvále boží a v radostném srdci: Alleluia ŠtítSvátA 169a; pokrzicze na své, aby zase málo postúpili TrojK 90a; pokrzikni na ně…, ať vstanú ze snu hřiechuo ChelčPost 113a (v obr.); pokrziknuti žalostným pokřiknutím BechMuz 119b; pokrzikl jest [král] na své vojsko velmi tiše LyrFeif 21 — v pleon. konstrukci: pokrzicze naň [hluchého] Petr a řka… PasMuzA 123; na vešken lid pokrzykly, druh na druha volajě a řka: Poběhněmy tam PasKlemA 177b; pokrzik [pozorovatel] velmi, vecě… BiblOl 2 Rg 18,26 (zavolav ~Pad, zvolav ~Praž) vociferans; vším srdcem pokrzyknvty, řkúc: Chvála tobě, hospodine! ŠtítSvátA 23a ║ tehda vešken lid pokrzycze a řkúc: Toto s diáblovú mocí…učinil PasMuzA 593 začal (s nelibostí) křičet; povstavše pokrzikli i běžěli po nich [Filištínských] BiblOl 1 Rg 17,52 (volali sú ~Pad, křičeli sú ~Praž) vociferati sunt spustili válečný pokřik. – Sr. prokřiknúti, vzkřiknúti

2. na koho (aby ne… ap.) okřiknout, výkřikem zarazit koho („okřiknúti“ 2): chtiechu svatého Petra kamenovati. Na něž svatý Petr pokrzykl a řka: Pomlčte, ponechajte malečko PasMuzA 296 (pleon.); pokrzicze na ně [Trójany], aby jim ižádného bezprávie nečinili TrojK 113a exclamat, pod. bez předm. t. 123b ║ pokrzikne [Andromeda] na měšťany velikým pláčem, aby jie nedali zabiti TrojA 237b fortiter exclamans začne se dovolávat

3. jur. vykonat „pokřik“ (3): má pokrziknuti: Nestojte, na mordéře…! PrávSasE 98b (křiknúti ~D)