Traktát o českém pravopise, jehož součástí je tzv. Husova Abeceda (HusAbec), se dochoval pouze v jediném rukopise katolického kněze Kříže z Telče (1435/1440–1504). Rukopis objevil v roce 1826 František Palacký při pátrání ve švarcenberském archivu (Palacký 1827: 134). Latinsky psané pojednání dostalo popisný název Orthographia Bohemica (‚Český pravopis‘) a poprvé je vydal a přeložil Alois Vojtěch Šembera (Hus 1857). Od 19. století se spekulovalo o tom, že autorem pojednání je Jan Hus (za samozřejmě jisté to pokládal např. Jakubec 1898: 289–299), a otázka zůstala dodnes nerozřešená (Vidmanová 1982). Autor traktátu přitom mluví o sobě jako o tom, kdo pracoval s textem Abecedaria (fol. 35v). Na rozdíl od HusAbec nebyl traktát zařazen do kritické edice Husových spisů, ale například ve slovníku středověké češtiny se této památce dostalo zkratky „HusOrth“, která autorství Husovi neupírá (Havránek 1968: 77), a editor J. Schröpfer text vydal také jako Husův (Hus 1968; opravy uvádí Vidmanová 1982). Na počátku 20. století byly v pražském kapitulním rukopise nalezeny výpisky z Orthografie (Flajšhans 1902), které pocházejí z druhé třetiny 15. století a zčásti pomáhají objasnit porušená místa třeboňského opisu (Flajšhans 1927, Vidmanová 1982). Nejasný je vztah spisu Orthographia Bohemica k ortografickému traktátu krakovského mistra Jakuba Parkoszowice (Jacobus Parcossii, † 1452–1460) z doby okolo roku 1440, také zapomenutému a znovu vydanému až v 19. století (Parkoszowic 1985); zkoumání vztahu je však zatíženo neproblematickým předpokladem Husova autorství spisu Orthographia Bohemica. — Na začátku autor připomíná, proč je v češtině zapotřebí, podobně jako v některých jiných jazycích, zvláštních liter a nestačí abeceda latinská (35r). Modifikace probíhají buď označováním liter dodatečnými značkami, tedy diakritikou (např. punctus nad <ſ>, 35v; termín nabodeníčko byl s traktátem spojen až v 19. století omylem — Pleskalová 2005), nebo spřežkou (<ch> jako v latině). Autor dál uvádí slabiky bez vokálu (se slabikotvorným konsonantem). Písmena s punktem mají jinou výslovnost než v latině (36r). V traktátu jsou postupně probírány v abecedním pořadí české hlásky, doplněné o příklady na hlásková okolí, v nichž se mohou vyskytnout. Autor zná jazyk „in Moravis“ (36v) i jevy „in sermone Ungarico“ (37r) a „Polonorum“ (39v). Pouští se do výkladů etymologických a spojuje obyvatelské jméno Bojemus/Bohemus (‚Čech‘) se slovem Bóh/*Bóg (38r). Součástí traktátu jsou i sociolingvistická pozorování a slovní hříčky (Dittmann 2016: 142). Orthographia Bohemica upozorňuje dále na rozlišování liter <i> a <y> v pravopise podle výslovnosti (38v). Délku samohlásek lze označovat dlouhou tenkou čárkou („longa […] gracilis virgula“ — 41r). Na konci výkladu se autor věnuje písařským zkratkám a připojuje tři české vzorové texty, v nichž je použit diakritický pravopis spolu s písařskými zkratkami (v Křížově opisu však poněkud nedůsledně): Otče náš, Zdrávas a vyznání víry. Celý text Orthografie uzavírá česky psaný doslov shrnující nejdůležitější výše sdělované pravopisné zásady.

Traktát není gramatikou češtiny, ale je jakousi předehrou žánru gramatik: osaměle předchází soustředěnou jazykovou reflexi týkající se češtiny v raném novověku. Hlavní pozornost je v něm věnována diakritickému pravopisu.

Kritickou edici latinského textu pořídila a s českým (Ondřej Koupil) a anglickým (Marcela Koupilová, David Livingstone) překladem traktátu i svým komentářem vydala Kateřina Voleková (Orthographia Bohemica 2019). Z této edice vyjímáme normalizovaný latinský text traktátu (ed. Kateřina Voleková) a v rámci projektu Grantové agentury České republiky č. 16-00598S Orthographia Bohemica a náměšťská mluvnice (filologická analýza a kritické edice) ho na tomto místě publikujeme. Pro účely počítačového prohledávání je edice graficky zjednodušena (například diakritikon nad <d>, <t>, <l>, které má v rukopise víceméně podobu našeho háčku, je přepsán jako ď, ť a ľ). V složených závorkách { } uvádíme transkripci příkladů, ve špičatých závorkách < > doplněná slova a foliaci. Vypuštěn je kritický aparát knižního vydání. Edice byla aktualizována 2. října 2018.

<35r>

v súdný den / všem / svatým / nebeské královstvie / Ježíš kněz / jest / také / od ďábla a od kněží / bieše i jest / v němž budem na věky bydleti / dobrovolně / bez hřiechu / každému člověku / vší ctnosti / člověk / svými skutky / božstvie i člověčenstvie / když duši pustil / ny spasiti /ché / všeho dobrého

a b c č d ď e f g {j} h i y k l l̇ {ł} m n ň o p r ř ſ {s} ſ̌ {š} t ť v u v w x z ž ch

A bude celé čeledi dáno dědictvie, ej, farář, jenž hospodin ili i král lidí, lákán mnoho, náš někdy on pokoj, rád řádem slúžil šlechetný, tak tělestný ukázav velikost v sobě, kšil za ny životem chtě, jenž jest konec i počátek, požehnaný na věky.

Quia Latinum abecedarium pro ydiomate Bohemico scribendo non potest sufficere, propter quod scribentes Bohemice discordant, male sillabicant et sic aggravant sonos ac in lectura. Quapropter placuit, ut estimo utiliter, Latinum abecedarium ad utilitatem scribendi Bohemice aliqualiter contrahere, deffectum supplere et literarum differenciam declarare. Unde pro illis abecedarium est primo positum in literis et demum in diccionibus exemplariter annotatum. Quo abecedario non haberemus nos Bohemi indigenciam, si propriis literis nostro deputatis lingwario <uteremur>, Latine non sufficiunt litere, sicut nec Grecis, Iudeis et Theotunicis ceterisque ydiomatibus sufficiunt, prout illis evidet, qui eorum ydiomata plenarie vellent ponere per scripturam. Unde Iudei habent unam literam, que dicitur ches, et aliam, que dicitur ſſyn {šin}.

<35v>

Et Slawi habent correspondenter chir et ſſa {ša}, quibus literis Bohemi indigent ut in hiis diccionibus chudy {chudý} et ſſyn {šín}. Similiter Theutonici, ut patet in hiis diccionibus puch et ſſilt {šilt} ita, quod ipsi ches vel chir correspondet c cum h et ipsi ſſyn {šin} vel ſſa {ša} correspondet duplex ſſ {š} faciens sonum blesum. Unde in abecedario loco ſſyn {šin} vel ſſa {ša} posui ſ̌ {š} cum puncto, ut punctus teneat custodiam pro mollificacione soni ipsius s. Et loco ches vel chir posui c cum h et vocavi illam literam che {ché} et nolui novam imponere propter gravitatem addiscendi et libros variandi. Illa autem litera carent Latini, sed utuntur in prolacione et scribunt c cum h, ut patet in hiis diccionibus chamus, michi, nichil, Michael, quem sonum non faciunt ille litere et hinc Latini diversarum gencium varie has dicciones pronuncciant, ut quidam dicunt kamus, miki, nikil, Mikael. Alii dicunt czhamus, miczhi, niczhil, Miczhael, reservantes sonum proprium ipsius c. Alii subticerent c et dicunt hamus, mihi, nihil, Mihael. Ne ergo alternetur in scripto cum Latinis, scribatur illa litera che {ché} ut c cum h, sic: ch vel čh, sonat autem ista cum e {é} a parte post, sicut b, ut quasi sillabicando dicatur be {bé}, similiter che {ché}. Nascitur autem ista litera in ore remota lingwa a palato et declinata modicum in fine prolacionis sub dentes inferiores

<36r>

et sonat cum omnibus vocalibus in Bohemico preter i, sed loco i sonat cum y. Exemplum de a est in hac diccione chalupa, de e in hac diccione liche {liché} in ultima sillaba, de y in hac diccione chyſſe {chyše}, de o in hac diccione chod, de v {u} ut chudy {chudý}. Sequitur eciam in fine omnes vocales et ipsum i. Exemplum de a ut hrach {hrách}, de e ut lech, mech, de i ut lich, mnich, de o ut roch, doch, ſoch {soch/sóch}, de v {u} ut buch, duch, de y ut pych, kych {kych/kých}. Ponitur eciam circa vocales in medio diccionum, ymo contra Latinorum regulam, que dicit non posse fieri sillabam sine vocali, illa litera cum adiuncto <r> sine vocali causat sillabas vel dicciones ut chrt, chrſt {chrst}, krch, mrch, wrch {vrch}, prſt {prst}, wrſt {vrst}, ſrſt {srst}, drt, brt, ſmrt {smrt} et sic de multis aliis, que si cum vocali aliquis diceret, Bohemi audientes sine dubio dicentem taliter deriderent.

Secundo notandum, quod c et č, similiter d et ď, similiter l et ľ {ł}, similiter n et ň, similiter r et ř, similiter s et š, similiter t et ť, similiter z et ż {ž} sunt eiusdem generis et pariter scribuntur, sed in prolacione variantur, que variacio debet sic adverti, quod si non ponitur punctus rotundus super litera aliqua ex iam dictis, tunc debet pronuncciari more Latinorum. Sed si ponitur punctus desuper, tunc ad ydioma Boemicum debet flecti. Exemplum de c quo ad primum est in hac diccione czizi {cizí}, sed quo ad secundum in hac diccione čech {Čech}. Exemplum de d in hac diccione den quo ad primum et in hac diccione dielo quo ad secundum. Exemplum de l in hac diccione lich quo ad primum et in hac diccione

<36v>

ľyko {łýko} quo ad secundum. Exemplum de n in hac diccione nos quo ad primum et in hac diccione pˇeň {ṕeň} quo ad secundum, similiter in hac diccione meň {meň/méň} in litera finali. Exemplum de r in hac diccione rad {rad/rád} quo ad primum et in hac diccione řad {řad/řád}, id est ordo, quo ad secundum. Exemplum de ſ {s} in hac diccione ſuknie {sukně} quo ad primum et in hac diccione ſ̌idlo {šídlo/šidlo} quo ad secundum. Exemplum de t in hac diccione trdlo quo ad primum et in hac diccione ťiche {tiché} quo ad secundum. Exemplum de z in hac diccione zufaly {zúfalý/zúfaly} quo ad primum et in hac diccione żiwot {život} quo ad secundum. Et ista differencia patet in diccionibus in alphabeto positis, illis literis subsignatis. Scriptor ergo debet esse attentus, ut punctum, quem debet supra literam ponere, non ommittat, nam in illo puncto quo ad scripturam debitam consistet facilitas in scribendo conpendiosius et legendo.

Tercio notandum, quo č ponitur circa a in principio ut čakay {čakaj}, circa e ut čechu {Čechu}, circa i ut činy, ut dicatur: čakay, czzechu, czziny odplaty {čakaj, Čechu, činy odplaty}. Sed circa o et v {u} raro invenitur, specialiter in Moravis. Sed in fine sequitur omnes vocales: a sequitur in plač {plač/pláč}, e ut leč {leč/léč}, i ut in klič {klič/klíč}, o ut in moč, v {u} in luč {luč/lúč}, ut dicatur placzz {plač/pláč}, leczz {leč/léč}, kliczz {klič/klíč}, moczz {moč}, luczz {luč/lúč}. De mediis sillabis aliorum occupacionibus derelinquo. Sed c precedit omnes vocales in principio, a in hac diccione cac, e ut cecik {cecík}, i in cizi {cizí}, v {u} in cudny {cúdný}, o in co ſi {co si}, id est quid es, ut dicatur:

<37r>

czacz {cac}, czeczik {cecík}, czizi {cizí}, czo ſi czudny {co si cúdný}. Et hoc semper verum est, ut c teneat vim sui soni in Boemico, quam perdit circa a et o in Latino. Similiter c sequitur in fine omnes vocales, ut plac, lec, noc, plic, tluc. In Latino vero in fine perdit vim suam et tenet vim ipsius k, ut patet in lac et allec.

Quarto notandum, quod d ponitur circa omnes vocales tam in principio, quam in fine. Exemplum primi in dal {dal/dál}, dedek, dioniž {Dionýž}, dobry {dobrý}, dub. Sed raro invenitur in principio circa i, sed circa y frequenter ut in dym dyma, dyme {dým dýmá, dýme}. Exemplum secundi in hlad, led, lid, rod, chud. Sed de y ut ſtyd {styd}, id est gelacio (inde verbum descendit ſtydne {stydne}, id est gelat), raro tamen invenitur y ante d in fine. Sed ḋ in principio secundum quosdam communiter ponitur circa i ut in diwo {divo}, diek, id est regraciacio. Sed videtur mihi, quod ponatur circa a ut in ďabel {ďábel} saltim, si est diccio Boemica, quia dyabolus est diccio Greca, que debet scribi per y et non per i. Ponitur eciam circa e ut in ďewicze {děvice} et in ďedicztwie {dědictvie}. Sed circa o et v {u} non ponitur, sed quo ad hoc habet vim in sermone Ungarico, quo utuntur circa ďo et ďu. In fine vero ponitur post omnes vocales ut in mlaḋ {mláď}, id est iuventus, de e ut weḋ {veď}, hleḋ {hleď}, de i ut kliḋ {kliď}, id est dispone, de o ut roḋ {roď}, id est genera filios, de v {u} ut in ſuḋ {suď}, id est iudica, et in huḋ {huď}, id est figella. Slawi vero non utuntur ipso ḋ {ď}, unde ubi nos dicimus ḋewa {děva}, id est virgo, ipsi dicunt dewa {deva}. Quidam autem semper scribunt i in principio post d ante alias vocales et tunc dicunt, quod in pronuncciacione

<37v>

quasi suffocatur i in voce sua vel transit in vim consonantis, ut scribunt diewa, et tunc in pronuncciacione i quasi subticetur et dicitur ďewa. De mediis vero sillabis eciam quo ad omnes literas disserere foret sine dubio nimis longum. Sed hoc tene, quod ḋ {ď} nunquam scribas cum y.

Quinto circa f notandum, quod in Boemico in paucis diccionibus invenitur ut in hoc verbo vfam {úfám} et in suis conpositis cum eorum condecliniis ut in nevfam {neúfám}, dovfam {doúfám}, zufam {zúfám} et in paucis aliis ut in illa diccione fy, ſmrdi {fi/fí, smrdí}. Utilis tamen litera est Bohemis pro diccionibus aliorum ydiomatum et in propriis nominibus ut in fik {fík}, filip {Filip}, fararz {farář}; fik {fík} enim non est proprie Boemicum, sed Latinum corruptum et fararz {farář} est corruptum Theutonicum nomen et filip {Filip} proprium nomen, non debet in Boemico per p et h scribi, sed per f. Invenitur eciam circa v {u} ut ibi fuka wietr {fúká vietr}, fuk weliky {fuk/fúk veliký}.

Sexto circa g sciendum, quod habet iuxta Latinos sonum duplicem, scilicet mollem et durum; mollem circa e ut ibi genus et circa i ut in gigno, sed durum circa a ut in gaudium et circa o ut in Golias et circa v {u} ut in gustus. Et ideo duro sono Boemi in suo ydeomate non indigent, sed Latini, ut in exemplis positum est, et Greci ut in illa diccione gama et Hebrei ut in illa diccione goliaṡ {Goliáš}. Unde Greci vocant illam literam gama, Hebrei vero gymel. Sed quia Boemi legendo libros habent pronuncciare Hebrea nomina sive alia, ut og {Og}, cog {Cog}, magog {Magog}, ideo pro necessitate g molle indurabunt.

<38r>

Similiter si volunt cum suis patribus Slawis in locucione communicare, dicent gus gubi guby {gus gubí gúby/guby}, id est hus hubi huby {hus hubí húby/huby}; Boemi enim sic olim loquebantur. Unde mater sancti Wenceslai vocabatur Dragomirz {Dragomíř}, iam pronuncciatur drahomirz {Drahomíř}. Et olim Bohemi dicebant bog, unde dictus fuit Bogemus. Sed iam dicunt boh {bóh} et inde dicitur Bohemus. Similiter olim dicebatur p(ra)ga {Praga}, sed iam dicitur Praha Bohemice. Sed Latini iuxta primam locucionem remanserunt in nominativo, sed in aliis casibus, ut in genitivo et dativo, discesserunt mollificantes g. Sciendum eciam, quod quia g induratur circa a, o et v {u}, ut in gaudium, Golias et gustus, et loco g circa illas vocales ponitur i, ut in iaculum, iocus, iustus, per vim consonantis. Ideo propter ciciorem informacionem, sequendo ipsos Latinos, dico, quod i transit in vim consonantis, aliquando in principio ut in Ian {Jan}, Iakub {Jakub}, Iarek {Jarek}, aliquando in medio ut in Troian {Trojan}, Burian {Burjan}, pabian {Pabjan}, aliquando in fine ut in moi {mój}, twoi {tvój}, loi {lój}, que omnia deberent scribi per g molle sic gan {Gan}, gakub {Gakub}, garek {Garek} et sic de aliis, sed quia ab illo modo iam in scribendo discesserunt, ideo priori videtur esse utilius insistendum.

Circa h, quo Slawi carent, sciendum, quod precedit omnes vocales ut in had, herynk {herink}, holub a huba {huba/húba}, sed circa i non nisi raro, ut in risu mulieris et hinitu equi ut in hi hi hi hi hi. Sed frequenter sequitur omnes vocales ut in prah {práh}, leh, roh, mih, luh {luh/lúh}. In mediis vero sillabis circa omnes vocales ponitur, sed circa i non nisi raro. Ponitur eciam circa y ut in hyn, id est ibi, et hoc tam in principio ut in hybieti {hyběti}, quam in fine ut in drahy {drahý/drahy/dráhy} et in medio ut in zahynuti {zahynúti/zahynutí}; quomodo autem h coniugitur ceteris literis, foret occupacio nimis longa.

<38v>

Circa i et y simul habenda est differencia. Sunt enim due vocales circa Bohemos, prima vocatur parvum i, secunda vero grossum, qua Latini in suo ydiomate non indigent, sed solum in diccionibus Grecis. Unde vocant eam Grecum y, quia Grecis valet sic et ab ipsis est inventa et sonat recte sicut apud Bohemos. Unde Latini non valentes eam proferre debite vocaverunt eam per o et i, oi. Unde et in diccionibus Grecis male ipsam pronuncciant. Nam pro ymago dicunt imago, formantes principium diccionis inter dentes, cum tamen secundum prolacionem Grecorum deberent formare ponendo lingwam sub inferioribus dentibus, quia ibi illa litera y formatur. Et sciendum, quod ista litera y nunquam debet scribi, nisi cum tenet vim suam ut vocalis, nec debet parvum i scribi pro ea vel econtra. Unde y nunquam scribitur in principio alicuius diccionis, nisi quando per se est diccio, ut dum est adverbium iurandi vel admirandi ut ibi: y dyeſs ty to {i dieš ty to}, vel quando est coniunccio ut ibi: wy y oni dobrze ſte vczinili {vy i oni dobře ste učinili}. In medio vero sepe ponitur ut in lyko {lýko}, mydlo {mýdlo} et in fine similiter ut in druhy {druhy/druhý}, hruby {hrubý}, chudy {chudý}, ty, wy {vy}, my, ſy {sý}. Qui ergo vult bene loqui Bohemice, quia valde sepe currit illa litera y, discat eam formare ponendo principium lingwe sub inferioribus dentibus et in medio elevando lingwam per modum circuli; et simili modo formabit l̇ {ł} et poterit dicere lyko {lýko}, mlýn, tyn {týn}, hyn.

Circa k non est necessaria occupacio, quo Latini quasi non indigent, eo quod per c data sibi voce accomoda ipsius k quasi omnia supplent. Unde

<39r>

omnis diccio, que scribitur per c in principio, posset scribi per k et levius legeretur a pueris, non enim iuvenis titubaret in sillabicando, dum sic scriberetur: kasta karitas kara est deo, similiter hoc lak et allek placent esurientibus. Et quando scribuntur illa per c, tunc iuvenis discendo sillabicare estimans, quod c teneret vim sui soni, dubitat et pronuncciat sic: czasta czaritas czara est deo, similiter lacz et allecz placent esurientibus. Ponitur autem k circa a, e, o et v {u} frequenter tam in principio, in medio, quam in fine, sed circa i raro et circa y frequenter. Exempla, ut fiat brevius, iuvenibus derelinquo.

Nunc de l et l̇ {ł}. Unde sciendum, quod l̇ {ł} generatur apponendo linguam ad superius palatum sive dentes equaliter tenendo, sive inferiores extra protendendi vel econtra. Sed l generatur lingwam in fine sub dentibus ponendo et superiores dentes ultra inferiores protendendo. Item sciendum, quod Greci non habent l, sed l̇ {ł} et vocatur aput eos lawda. E contrario vero Slawani non habent l̇ {ł}, sed l. Unde more Theutonicorum dicunt mili {milí} pane, ubi nos dicimus mil̇y {miłý} pane. Ambe autem iste litere ponuntur circa vocales singulas tam in principio, quam in medio et in fine, sed l rarius circa a quam l̇ {ł}, quia statim sonaret parvum i, habenda est ergo tanta differencia. Unde volucio sic scribitur: val̇ {vał}, scilicet cum puncto, sed volve sic: val. Item mulier maledixit sic scribitur: zena {žena} l̇al̇a {łáła}, sed ut pueri dicunt, per usum scribitur sic: lala {lála}. Unde quoddam est proprium nomen lala {Lala/Lála}. Exemplum de omnibus sillabis iuvenibus in proprio ydiomate derelinquo.

Pretermittendo m et n dicitur breviter

<39v>

de ň, quod sonat cum a ut in hac diccione Maṅa {Máňa}, et raro currit, nisi quis loqueretur more Polonorum. Sonat eciam cum e ut ṅemecz {němec/Němec}, quamvis quidam ante e post ṅ {ň} ponunt i, quod quasi perimunt, sed levius scribitur primo modo. Sonat eciam cum a in fine, ut baṅ {báň/baň}, haṅ {haň}, chaṅ {chaň}. Et cum e ut peṅ {peň}, meṅ {meň/méň} et cum o ut hoṅ {hoň}, poṅ {poň}, hrdoṅ {hrdoň}. Et cum i ut wiṅ {viň}, id est alice ad te vel inculpa eum, et liṅ {líň}, ryba. Et circa v {u} ut ſuṅ {suň}, id est ſtrcz gim {strč jím}. Et y ut tyṅ plot {tyň plot}, hyṅ we zlem {hyň ve zlém}.

Nunc dimittendo p, quod sonat cum omnibus vocalibus et cum y tam in principio, quam in medio et in fine, dicitur de q, quod Bohemi ipso q non indigent sicut et alia multa ydiomata. Sed loco q utuntur Bohemi ipso k ut in hac diccione kvik {kvik/kvík}, similiter kvika {kvíká}, kviczi {kvičí}, ymo et Latinis satis esset inutilis, si uterentur ipso k, nisi quod iuvenibus in sillabicando difficultatem amministrat. Quid enim noceret sine difficultate scribere sic: koniam, et non sic quoniam, similiter kvam, et non quam, et kve quam que, similiter linko, et non linquo et sic de aliis, in quibus aliqui proferunt cum sono ipsius v, alii sine sono et faciunt invicem multas brigas.

Nunc de r, quod sonat cum omnibus vocalibus tam in principio, medio, quam in fine, sed raro cum i, loco cuius sonat cum y ut ryby, kary {káry}, pary {páry}, mary {máry}. Sed ṙ {ř} sonat cum omnibus <vocalibus> ut diccio ṙad {řad/řád}, id est ordo, řewe {řeve}, id est boat, ṙek {řek}, id est diccio, říg {říj}, id est boacio, de v {u} secundum Moravos we {ve} křu, id est in rubo, cum y non repperi, quod sonaret.

<40r>

De s manifestum est, quod sonat cum omnibus vocalibus in principio, medio et in fine. Exempla leviter possunt inveniri. Sonat eciam cum y ut in ſyn {syn}, id est filius, a parte post ut in kys, id est fermentum, vel in lys, hys, rys. Similiter ſ̌ {š} sonat cum omnibus et potest scribi longe vel rotunde sic ſ̌, vel sic š. Primo modo melius quod scribatur in principio et in medio diccionum, sed secundo in fine diccionum. Exemplum hic: ſ̌ach {šach}, wẛechno {všechno}, et hoc quod ad primum. Exemplum quod ad secundum: maš {máš}, id est habes, haš, id est extingwe, de e: weš {veš}, de i: piš, id est scribe, de o: noš, id est porta, de v {u}: duš, id est suffoca, vel ſuš {suš}, id est sicca, de y: myš, chyš.

De t et ṫ {ť} est notandum primo, quod t ponitur cum omnibus vocalibus tam in principio, quam in medio et in fine. Exemplum de a ut tata, de e ut ten, de i ut pit, id est bibendum, de o ut to, id est illud, de v {u} ut tu, id est ibi vel illam, de y ut in ty {ty/tý}, rty, kyty {kyty/kýty}. Et rarissime sonat cum i, sed ť plurimum sonat cum i, nunquam autem cum y. Exemplum de i: piti {píti}, kliti {klíti}, wrziti {vříti}. Cum a et e raro sonat, secundum aliquos nunquam, nisi mediante i, que interimitur. Exemplum in ṫe vel ṫie {tě}, id est te. Circa o et v {u} non ponitur, sed quo ad hoc transit in ydioma Ungaricum, in quo dicitur ṫvk {ťuk} et ṫuk {ťuk}, in Bohemico eciam ṫuk {ťuk} est sonus quidam.

De v {u/v} notandum, quod scribitur quadrupliciter, sicut in abecedario positum est, iuxta suas differencias, geminatum autem nunquam debet scribi, nisi dum est consona et ponitur sine vocali, et hoc contingit primo in principio ut in wlk {vlk}, wrch {vrch}, wrſt {vrst},

<40v>

wſ̌ak {však}, secundo in medio ut in dawno {dávno}, id est diu, ohawno {ohavno}, ſlawno {slavno}, tercio in fine ut daw {dav}, pressura, low {lov}, id est venacio, ciew {ciev}, et hoc contingit post omnes vocales ut in daw {dav}, lew {lev/lév}, low {lov}, liw {liv}, pluw {pluv}, id est natans. Tale autem v, quam vocavi ve {vé}, debet poni in principio circa omnes vocales preter v {u}, circa quod propter differenciam bonum est, quod ponatur istud w. Tale autem v potest poni in principio, in medio et in fine, sed in medio literarum Latini inviti ponunt, quamvis legibilior foret diccio. Istud vero u debet poni in medio et in fine, hoc tamen non est necessitatis, sed congruencie.

De x non est necesse multum dicere, quia non est litera necessaria Bohemis preter illam diccionem xil {kšil} et aliqua propria nomina ut Mixik {Mikšík}, Allexik {Alekšík}, que possent scribi per k et ſ̌ sic: kſ̌il {kšil}, Mikſ̌ik {Mikšík}, nec x sonat pro illis diccionibus, quia x equivalet ipsis, id est k et ſ̌, sic sillabicando ik ſ̌ {ikš}. Sed iks terminatur in s.

Ultimo de z et ž est dicendum. Nam z ponitur circa omnes vocales tam in principio, medio, quam in fine, circa a ut zakon {zákon}, circa e ut in zebe, id est gelat, circa o ut in zobe, circa i ut in zima, circa v {u} ut in zub, de medio et fine leviter invenies exempla, circa v {u} raro invenitur ut in wrzuka {vrzúká}. Ż {Ž} ponitur circa a ut in żak {žák}, circa e ut žena, circa i ut žid {Žid}, circa o raro et hoc in medio ut in krzyzowany {křižovaný}, circa <v> {u} ut in krzižugi {křižuji/křižují}, in aliis nolim me diu occupare; in fine invenitur post omnes vocales ut in dlaž, leż {lež}, liż {liž}, polož, ſluż {služ}, frequentissime ponitur circa i, sed circa y non reperitur, et si reperitur, tunc sonat per modum diptongi scilicet ei vel ai.

<41r>

Iam dictis bene notatis poterit Bohemus distincte ac prompcius legere advertendo eciam quantitates literarum. Pro quo est utile, ut super qualibet vocali longa ponatur gracilis virgula, ut denotetur esse producta, sic: á, é, í, ó, v́ {ú}, ý, et sine virgula ut notetur esse brevis. Pro quo sciendum, quod sex sunt vocales iam posite, que aliquando corripiuntur, aliquando producuntur. Et vocalis Bohemice dicitur hlaſie {hlasie} neb ſamohlas {samohlas} neb hlaſuplod {hlasuplod}, et consona dicitur ſpoluhlas {spoluhlas} vel ſpoluwznie {spoluvznie}, quia cum vocalibus sonum faciunt, sed per se non in Latino. In Bohemico vero faciunt ut in ſmrt {smrt}, chrt, ċtwrt {čtvrt}, id est quartale. Eciam sciendum, quod litera dicitur ċtena {čtena} neb ċtidlo {čtidlo}, quia litera quasi legitera. Sillaba vero dicitur ſṙek {sřek}, quasi condiccio, quia dicendo duas vel tres literas seorsum dicit eas in sillaba simul. Diccio vero dicitur rzeċenie {řečenie} et aliquando una litera est diccio ut a {a/á}, cum est adverbium amirandi vel affirmandi, et o {ó}, dum est adverbium optandi, et y {i}, dum est coniunccio, et hoc intellege in Bohemico sermone.

Ecce, qui vis Bohemice scribere, habes differencias literarum positas et noli ponere duplex zz cum vocalibus, quia si centum z pones, non facient plus in sono vel aliter quam z, sed pone ż. Nec pone cum c, sic czz, sed pone ċ. Similiter non duplica ſ, sic ſſ, sed pone ẛ. Nec ponas duplex t, sic tt, sed ṫ. Et si aliquando occurit quod punctus non habeat locum posicionis propter literas ex una parte, tunc scribatur, ubi conpetencius poterit tunc inscribi.

Disce eciam breviare, sic tamen, quod breviatura sit legibilis. Unde pře sic scribe pe, při sic: p’,

<41v>

pra sic pa vel sic pa, pro sic p, pru sic pv. Similiter in aliis ut kři sic k’, kra sic ka, kře sic ke, kru sic kv. Similiter dra sic da, dře sic de, dři sic d’ et sic de aliis. Item loco m vel n super vocali potest ponere titellum sic bā {báň/baň}, nā {nám/naň}, lē {len/lén/léň}, vē {vem/ven/veň} et sic iuxta industriam propriam breviabis.

Otče naš gēz gſi nāebeſiech oſwieṫ ſie gmie twé pid kralowſtwie twé Buď wuóle twá iako w nebi y w zēi Chleb naš wezdai ſ̌i day nā dnes y odpust nám na ſ̌e wíny iakoz y my odpuſtieme ſwym wínikuóm y neuwód nas v poku ſ̌enie Ale zbaw ny od zleho Amen

{Otče náš, jenž jsi na nebesiech, osvěť sě jmě tvé, přiď královstvie tvé. Buď vuole tvá jako v nebi i v zemi. Chléb náš veždajší daj nám dnes i odpusť nám naše viny, jakož i my odpúštieme svým viníkuom i neuvoď nás u pokušenie, ale zbav ny od zlého. Amen.}

Zdawa Maa miloſti plna buoh ſ tebu požehnaa ty mezy zenāi y pozehnāy plod bicha tweo Ām

{Zdráva, Maria, milosti plná, buoh s tebú, požehnaná ty mezi ženami i požehnaný plod břicha tvého. Amen.}

Wieři v buoh otče wſſemohuho ſtwořitele nebe y zemie y w gezu kiſta ſyna geho gedineo paa na ſ̌eo Genz ſie počal duchē ſwatȳ Narodil ſie/ z Maîe pānẏ/ trpiel̇ pod pontſkȳ pilatem vkižowan vmřiel y pohřieben ſtupil do pekel• třeti den wſtal zmrtwich wſtupil nāebeſa• ſedi na pawiči boha otče wſ̌emoho/ Odtud pide ſudit žiwych y mrtwych/ Wieři w ducha ſwatéo ſwatu číerkew obecznu ſwatych občowanié odpuſ̌tienie hiechow• tiela wzkeſenié a wieczny zywot Amen/

{Věři u buoh, otce všemohúcieho, stvořitele nebe i země, i v Jezukrista, syna jeho jediného, pána našeho. Jenž sě počal duchem svatým, narodil sě z Marie panny, trpěł pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřěl i pohřeben stúpil do pekel, třetí den vstal z mrtvých, vstúpil na nebesa, sedí na pravici boha otce všemohúcieho, odtud příde súdit živých i mrtvých. Věři v ducha svatého, svatú cierkev obecnú, svatých obcovánie, odpuštěnie hřiechóv, těla vzkřéšenie a věčný život. Amen.}

Takým obyčejem učte sě, Čechové, psáti, a nechcete li všeho zachovati, aspoň mějte

<42r>

rozdiel mezi i a mezi y. A neklaďte tak často y, jako kladete, neb tiem tiežíte číslo. Také neklaďte z vedlé c vždy, ale pište takto: racek chce ſſati cecik {Racek chce ssáti cecík}, neb tak právě zachováte c v svém zvuku. Také pomněte, aby ne vždy psali dvě v, ale jedné tu, kdež nenie po něm samohlas, jako teď wlk {vlk}, dawno {dávno}, wnie {vně}, daw {dav} et cetera. In die Leonardi.

• Hus, Jan. Orthographia Bohemica = Ortografie česká. Ed. a přel. A. V. Šembera. Vídeň: Leopold Sommer, 1857. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 D 412), dostupná z WWW: <viz zde>
• Hus, Jan. Pravopis český. Přel. A. V. Šembera. In [Hus, Jan] Mistra Jana Husi sebrané spisy V: spisy české II. Ed. V. Flajšhans, přel. M. Svoboda. Praha: Jos. R. Vilímek, b. d. [1906], s. 105–113 (mírně upravený překlad Šemberův)
• Výbor z české literatury doby husitské 2. Edd. B. Havránek, J. Hrabák, J. Daňhelka aj. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, s. 519–522 (překlad výběru pořízený B. Rybou).
• [Hus, Jan] Hussens Traktat „Orthographia Bohemica“: die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute. Ed. J. Schröpfer. Wiesbaden: O. Harrassowitz, 1968 [= Slavistische Studienbücher 4], s. 58–91.
• Nechutová, Jana, Šlosar, Dušan, a Večerka, Radoslav. Čítanka ze slovanské jazykovědy v českých zemích. Brno: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 1982, s. 56–69 (ed. J. Schröpfer, přel. J. Nechutová).
• Orthographia Bohemica. Ed. K. Voleková, do češtiny přel. O. Koupil, do angl. přel. M. Koupilová a D. Livingstone. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2019.
• Orthographia Bohemica. Fotokopie rukopisu Státního oblastního archivu v Třeboni, sign. A 4, fol. 35r–42r, dostupné z WWW: <viz zde>

• Bartoš, František M. K Husovu spisku o českém pravopise. Jihočeský sborník historický, 1949, roč. 18, s. 33–38.
• Bayerová, Naděžda. Gramatická terminologie předobrozenská. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979 [= Spisy Pedagogické fakulty v Ostravě 39], s. 111 et passim.
• Dittmann, Robert. Traktát Orthographia Bohemica a fonologický vývoj češtiny. In H. Kuße a H. Kosourová (edd.). Persönlichkeiten in der tschechischen Sprach- und Kulturgeschichte: Beiträge zum 8. Bohemicum Dresdense […] und 9. Bohemicum Dresdense […]. Leipzig: Biblion Media, 2016, s. 139–157.
• Dragoun, Michal, Adéla Ebersonová a Lucie Doležalová. Středověké knihovny augustiniánských kanonií v Třeboni a Borovanech. Dolní Břežany: Scriptorium, 2021, s. 1157.
• Flajšhans, Václav. K literární činnosti M. Jana Husi XII: nové zlomky Výkladu. In Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1902, roč. 11, č. 8, s. 748–756.
• Flajšhans, Václav. Z rukopisů muzejních 4: zlomek Husova traktátu o pravopise. Časopis Národního musea, 1927, roč. 101, s. 6–9.
• Flajšhans, Václav. Husova Orthografie. Český časopis historický, 1928, roč. 34, č. 2, s. 357–369.
• Frinta, Antonín. O předloze Husovy reformy pravopisné. Listy filologické, 1940, roč. 67, č. 3–4, s. 252–255. Fotokopie v databázi JSTOR dostupné z WWW: <viz zde>
• Havránek, Bohuslav (ed.). Staročeský slovník: úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia, 1968.
• Jakubec, Jan. Jak a kdy se u nás vyučovalo českému jazyku. Paedagogické rozhledy, 1898, roč. 11, s. 241–247, 289–299, 337–345, 385–395 a 450–456. Fotokopie exempláře Moravské zemské knihovny v Brně, sign. 00273-0030.094, dostupné z WWW: <viz zde>
• Jílek, František. Mezinárodní význam Husovy pravopisné reformy. In R. Říčan a M. Flegl (edd.). Husův sborník: soubor prací k 550. výročí M. Jana Husa. Praha: Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1966, s. 57–60.
• Koupil, Ondřej. Grammatykáři: jazyková a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015, s. 54–56.
• Koupil, Ondřej. Grammatyka Cžeska: mluvnice češtiny v 16. až 19. století (katalog výstavy). Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2015, s. 33–34 (č. 16/02).
• Mareš, František Václav. Emauzské prameny českého diakritického pravopisu. In F. V. Mareš. Cyrilometodějská tradice a slavistika. Edd. E. Bláhová a J. Vintr. Praha: Torst, 2000, s. 521–526.
• Palacký, František. Literní zpravy. Časopis Společnosti vlastenského museum v Čechách, 1827, roč. 1, č. 1, s. 132–140. Fotokopie tisku Knihovny Národního muzea, Praha, sign. Z 10 D 9, dostupné z WWW: <viz zde>
• Pallasová, Eva. „Husova“ pravopisná reforma a tzv. třetí období hlaholismu v českých zemích. In Přednášky a besedy z 35. běhu LŠSS. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 122–127.
• [Parkoszowic, Jakub] Jakuba Parkosza Traktat o ortografii polskiej. Ed. M. Kucała. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1985.
• Pekař, Josef. Ve Sborníku k šedesátým narozeninám prof. V. Tilleho… Český časopis historický, 1928, roč. 34, s. 199–202.
• Pleskalová, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In S. Čmejrková a I. Svobodová (edd.). Oratio et ratio: sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005, s. 283–287. Dostupné z WWW: <viz zde>
• Pleskalová, Jana. Diakritický pravopis. In P. Karlík, M. Nekula a J. Pleskalová (edd.). Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016, s. 331–333. Digitální forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Segert, Stanislav. Husův zájem o hebrejský jazyk. In R. Říčan a M. Flegl (edd.). Husův sborník: soubor prací k 550. výročí M. Jana Husa. Praha: Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1966, s. 69–72.
• Schröpfer, Johann. Einleitung. In Hus 1968: 1–49.
• Stejskal, Karel. Die Orthographie Hussens und das slawische Kloster in Prag-Emaus. Mediaevalia Bohemica, 1970, roč. 3, s. 265–277.
• Svobodová, Andrea. Textová tradice staročeské modlitby Otčenáš. In Doležalová, Lucie, a Michal Dragoun (edd.). Kříž z Telče (1434–1504): písař, sběratel a autor. Praha: Scriptorium, 2020, s. 383–394 (s edicí modlitby Otče náš z fol. 41v).
• Šlosar, Dušan. Diakritický pravopis. In M. Čornejová, L. Rychnovská, L. a J. Zemanová (edd.). Dějiny českého pravopisu (do r. 1902): sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) 23.–25. září 2010, Brno, Česká republika. Brno: Host; Masarykova univerzita, 2010 (vyšlo 2011), s. 200–205.
• Šmahel, František. Jan Hus: život a dílo. Praha: Argo, 2013.
• Vidmanová, Anežka. Ke spisku Orthographia Bohemica. Listy filologické, 1982, roč. 105, s. 75–89. Fotokopie v databázi JSTOR dostupné z WWW: <viz zde>
• Voleková, Kateřina. Znaménko rozlišovací a zdůrazňovací ve staročeských rukopisech. Slavia Occidentalis — Linguistica. 2018, roč. 75, č. 1, s. 133–141, dostupné z WWW: <viz zde>
• Voleková, Kateřina, a Michal Dragoun. Úvod. In Orthographia Bohemica 2019: xxv–xlviii.
• Vykypěl, Bohumil. Poznámky ke spisu Orthographia Bohemica a jeho novému vydání. Linguistica Brunensia, 2020, roč. 68, č. 1, s. 95–102, dostupné z WWW: <viz zde>
• Vykypělová, Taťána. Aspekty Husova pravopisu. In Přednášky a besedy z 45. běhu Letní školy slovanských studií. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 263–266.
• Vykypělová, Taťána. Sechs Beiträge zur Geschichte des Tschechischen. München: Lincom Europa, 2014 [= Travaux linguistiques de Brno 11], s. 13–22 (kap. Bemerkungen zu den alttschechischen Orthographie).