[125] neb jemu tak míla bieše,
nic milejšieho nejmějieše.
Toho jíž nesměl zjeviti,
neb by musil hlavy zbýti.
Až se jeden čas přihodi,
[130] a když panna za stolem sedí,
panic jí kleče slúžieše
a chléb před ní sám krájieše.
Vzezřev na pannu, je sebe nepomnieti
i poče sobě svú ruku krájeti.
[135] Zvola Floribella naň,
řkúc: „Ohledaj ruku svú sám!“
Ohledav ruku, ven preč běže
i umyv ruku i obvieže,
opět se před pannu vráti
[140] i poče opět přisluhovati.
Panna se poče diviti,
že sebe nemohl číti.
Nevelmi to dlúhý čas stá,
až jednoho jitra vsta,
[145] an již hotov jí slúžiti,
netaže rukú umyti,
sama jide v okénce
i zavola k sobě pannice.
Tandariáš přišed kleče,
[150] panna jemu míle vece:
„Vstaň, pověz, co jsi myslil,
zda li s sebe proč nečil,
ješto jsi svú ruku krájel?
Co jsi v ten čas na mysli měl,
[155] kdyžto před stolem klečieše
a sám sebe zapomenul bieše?“
Panic vece tak kázaně:
„Nebylo nižádného zapomněnie,
nechtiec mi se přihodilo
[160] a to jinak jest nebylo.“
Pomysli panna málo,
vece: „Pověz pod vierú, kterak se jest dálo?
Na tomť svú vieru zavieži,
žeť toho ižádnému nezjevi,
[165] nežli sama budu věděti,
praviž a nerodiž se báti.“
Kapitola osmá tuto
Panic vece, „Žádná moje,
pověděť já tuto stoje,
ač mi jest bez sebe býti,
[170] k tvé vieře chciť se pustiti.
Ač bych měl sto životóv,
byl bych jich všech vážiti potud hotov
pro tě, královno nakrašší.
Věziž, že s má najmilejší,
[175] doněvadž mój život teče.“
Kapitola devátá
Krásná Floribella vece:
„Když si mi pravdu pověděl,
aby to zajisté věděl.
Pod túž věrú pravím tobě,
[180] žeť milejšieho nemám sobě
ani milejšieho na světě
ani chci mieti v svém životě.
Slibmež vieru oba sobě,
ty mně a já tobě.“
[185] Tu oba sobě slíbista
a míle se rozjidesta.
Tak přebývásta v radosti,
jsúce u veliké milosti.
Až již jmějieše rok přijíti,
[190] ješto měl opět dvór býti.
Tomu bieše šest neděl,
prvé než bieše dvór došel.
Pravie panna majíc zdravie,
nechtiec býti při tom dvoře,
