jest duše má ospravedlnění tvých žádati v každém času. Také ono slovo Sokratesovo plní se na nás: To jedno umiem, což neumiem. Dotknu se krátce i Nového zákona. Matúš, Lukáš, Marek, Jan, vuoz boží a pravý cherubín, jenž se vykládá uměnie plnost, po všem těle očiti sú jakožto [jiskry]text doplněný editorem lštie se a jako blýskanie tekú. Nohy mají pravé opeřaté a všady létajíce držie se spolu a s sebú sú spleteni a jakožto kolo v kole se točie a jdú kamžkoli dchnutie Ducha svatého pověje. Pavel apoštol píše epištoly k sedmi kostelóm, osmú k Židóm a od mnohých kromě počtu bývá pokládána. Timotea učí nebo přivodí a Tita a Filemona za poběhlého služebníka prosí. Na něhožto, mním, lépe mlčeti nežli málo psáti. Knihy Skutkóv apoštolských prostú, zdá se, že vznějí rozpravu a tehda porozené cierkve dětinstvie osnují. Ale poznáme li písaře jich Lukáše, [býti]text doplněný editorem lékaře, jehož jest chvála po všech kostelech, srozumějme také, že spolkem všecka slova jeho sú duše neduživé lékařstvie. Jakub, Petr, Jan, Judáš sedm sú epištol učinili tak duchovnie jako skrovné i krátké spolkem i dlúhé, krátké v sloviech, dlúhé v rozumiech, aby řiedký byl, kto by se v jích čtení neobrazil nebo neoslepil, [totižto]text doplněný editorem neuměnie svého nepoznal. Knihy Zjevenie svatého Jana tolik mají tajností nebo svátostí kolik slóv. Máloť sem řekl a pro vzácnost těch slóv nebo knih všeliká chvála menšie jích jest. V každých sloviech rozličné kryjí se rozumnosti. Prosím tebe, najmilejší bratře, aby mezi těmito živ byl, toto myslil, nic jiného neznal a nic jiného nehledal. I zdaliť se nezdá tobě již zde na zemi nebeského královstvie přiebytek? Nechciť, by byl obražen v svatých písmiech sprostností a jako laciností slóv, kterážto anebo vadú vykladačóv anebo úmyslem položena sú, aby hlúpá sběř snáze mohla býti naučena a v jednom a v témž rozumu smyslil jinak umělý a jinak neumělý. Nejsem takť chlubný, bychť jistil, že ta písma znám a že jích ovoce mohl bych česati na zemi jsa jíchžto kořenové v nebi lpie. Ale že chci, to vyznávám. Prázdnému se přednášiem, mistrem býti tvým netbaje, tovařišem se tobě slibuji. Ktož prosí, bude jemu dáno, a ktož tluče, bude jemu otevřieno, ktož hledá, nalezne. Učme se těm na zemi, jíchžto uměnie nám trvati bude v nebi. S potýkajícíma tě rukama přivítám a (ač něco nelepě i ot Ermagorovy chlubnosti vypoviem) cožkoli budeš hledati, s tebú to budu uměti usilovati.

Máš zde namilejšieho bratra Euzebia, kterýžto listóv tvých milost odvojil mi jest, vypravuje čestnost mravóv tvých, potupu světa, vieru přízni, lásku Kristovu. Neb múdrost tvú i zvěhlasnost a výmluvy slušnost i kromě něho ta epištola okazováše. Pospěš také z světa, prosímť tebe, a uvázlé lodičce na moři viece provaz utni nežli oslabuj. Ižádný chtě vzdáti neb opustiti svět, móž dobře prodati, kterýmžto jest zhrdal, aby prodal. Cožkoli na ztravu z svého vezmeš, [za]text doplněný editorem zisk počti. Staréť jest slovo: Skúpému tolikéž se nedostává toho, což nemá. Věrnému vešken svět bohactvie jest, ale nevěřící také šarta potřebuje. Tak buďme živi jako nic nemajíce a všecko držiece. Žiz a oděv bohactvie sú křesťanská. Máš li v moci svój statek, prodaj, pakli nemáš, odvrz. Ktožť vezme sukni i plášť, máš jemu ostaviti. Neslušieť, aby ty vždy prozajtřoval je a ote dne ke dni táhna opatrně a krokem svá sbožíčka prodával. I zdali nemá Kristus, odkud by své chudé krmil. Všeckoť jest bohu dal, ktožť se jest sám obětoval. Apoštolé toliko lodie a sieti opustili sú. Vdova dva měděnce vpustila do pokladnice a jest přednesena Krézovu bohatctví. Snadněť vzhrdá vším, kterýž vždy myslí, že má umřieti.