[149v]číslo strany rukopisuobyčějem rodie na púšti ta zvieřata škaredá.
Tak mysle a divě sě tomu, což bieše potkal, i pojide dále. Tehdy v křemenatém dole uzřě mužíka nevelikého o jedné chřiepi, a mějieše na čele rohy a zadek mějieše kozí i s nohama. Toho sě svatý Antoní užase i opět sě požehna svatým křížem. A to jisté zvieřě ponese jemu jabléčka palmová, jako mír jemu skrzě to ukazujě. To svatý Antoní uzřěv i přěsta chodu a počě tázati, kto by byl. To od ňeho uslyšě, an vecě: Smrtedlný sem a sem jeden z těch, ješto smy na púšťech, jimžto sě, jsúce svým bludem oblúzení pohané, modlé a nás následují. A to mi méno dějí Sitirus a jdu po svém stádě. A prošiť, aby za nás orodoval k bohu obecnému, jehož smy dávno poznali, že jest přišel na spasenie tomuto světu. A po všem světu jest vzešlo jmě jeho. A když to uslyšě Antoní, i počě plakati, ano jeho slzy polévají pro velikú radost, neb sě radováše i veseléše pro velikú slávu boží a pro zahynutie škaredého diábla. A tomu sě divieše, že řěči jeho rozomieše. A udeřiv holí v zemi i vecě: Běda tobě, Aleksandře[gi]Aleksandře] Alekſandrzie, že potvoru za buoh máš! É, hoře tobě, nečisté město, že sě jest v tobě všěcka diábelská zlost sběhla. I co proti tomu dieš? Aj, ano ňemá tvář Jezukrista chválí, a ty pak miesto boha potvory následuješ a přěluduov. A netáže svatý Antoní těch sluov dokonati, až to zvieřě, jakožto pták najrúčější na svú křídlú z jeho viděnie zhynu.
