moc stavíme u víře Kristově.

A toť bych chtěl ze vší řeči, což ji dále budu psáti, aby to pilně rozsúdil, jest li zákon Kristuov v též šlápěji prolévaje krev jako Zákon starý. Tehdy bezpečně nelekaje se uveď krále, knieže a pána na cestu Kristova zákona. A oni, činíce zákon Kristuov, budúť svatí lidé. Takéž kdežkoli vezmeš písmo z Zákona starého nebo z nového, skrze něž se zdá ustaviti knížata a pány bezpečně u víře Kristově, tak se ujistíš v tom, že je právě zpravuješ skrze ta písma v jich úřadech, když jich úřadu hodné skutky skrze zákon Kristuov ukážeš jim. Neb poněvadž držíš, že ten trój lid prvé jmenován jest tělo Kristovo, tehdy drž, že to tělo má jeho zákonem zpraveno býti. A jestliže jest sobě on tělo zvolil z takých lidí, tehdy ovšem ustavitel zákona nezmeškal jest moci světské jako rukú v tom těle, aby jim meče nepodal, aby ruce prospívaly jiným údóm těla toho skrze meč. A tato věc nemuož dále tažena býti, neboť je jest pod zákonem Kristovým ujistiti spasením, cestu jim skrze zákon ukazujíce, aneb je kromě něho v ničem jiném bezpečiti musí, jakož sú nyní skrze mnohé kněžstvo lestně písmy ubezpečeni u víře Kristově, ješto ta písma nikdy toho rozumu v sobě nemají základného, od Ducha svatého k tomu vydaná, ač oni je k jich oklamání tak vykládají. Neb kdyby moc s boji a s pomstami skrze víru Kristovu měla zpravována býti a těmi boji a pomstami vieře Kristově prospievati, proč by Kristus rušil zákon židovský a jiný duchovní ustavoval? Chtěl li jest, aby se o jeho zákon sekli, věsili, topili, pálili a jinak krev z lidí cedili, takéž by onen zákon stál bez svého pohnutí s těmi krvavými skutky, jako jest prvé stál.

Protož ty vybeř z toho, coť se zdá, a obmysl to, podlé čeho chceš dáti cestu u víře Kristově s boji, s pomstami a s takovými ukrutnostmi. Neb nemuož moc býti, jedině s ukrutnostmi. Pakliť odpustí, ihned sama od sebe zhyne, neb se jí nebude báti vida, že milosti požívá. A ne moci, před níž by se měl třiesti. Protož fík sladký, oliva tučná a vinný kořen, ješto lidi těší, nehodí se ten žádný