Jestliže by prodavač dědictvie, na němž jest úrok, kupujíciemu před súdem pravdu zamlče, prodal by za svobodné nebo dal, ačkoli ode dne postúpenie a odevzdánie čas a rok pominul by, avšak jestliže potom kupujíciemu byla by otázka o placení úroku od pána toho úroku a duovod svědomím listovním neb svědky věrohodnými, ačkoli tiem jest rok vládl, avšak prodavač bez odporu svými náklady a prací má zpraviti, nebo pravda zamlčena, kteráž zklamánie a lest přikryla jest, žádné škody nečiní tomu, jenž tiem ten rok vládl.
O dvojím rozdielu dědictvie, když pán káže prodati
Znamenaj, že dvoje jest dědictvie: jedno, jenž má ve vsi neb za vsí duom neb některý užitek, kdež podsedek sedí osobně; druhé, jenž nemá takového užitku, jakož sú zahrada, lúka, chmelnice a těm podobné. Nuže jestliže pán hodnú příčinú hnut jsa rozkázal by prvnie dědictvie úročníku neb purkrechtníku nebo podsedku prodati, jinému najieti a k vladení postúpiti, aby ten tu osobně seděl, a to přikázanie trojím napomanutím, z nich každé bylo by za 14te dní pořád zběhlých, přestúpil by, tehda dědictvie jakožto odběhlé neb opuštěné jmieno na pána spadne. Ale druhé dědictvie, jenž nemá zvláštnieho užitku, ale jest jemu pro bývanie podsedka přispojené, jestliže by všetečně v těch třikrát čtrnádcti dnech, t. v šesti nedělech, trojím napomanutím předešlým, prodaje neb směny zanetbalo by, tehdy by k ruce páně přišlo. Avšak spravedlivá a hodná příčina, pro nižto prodavač kupce mieti nemohl jest, roku napomanutie takového hodně prodlí.
