zvě[234r]číslo strany rukopisuděv, jakžto diáblovu siet, ješto siré duše lapá, potupil, vyjíti k nie nikterakž nechtěl. To ona uzřevši, že k nie ani svatý Bernart ani který jejie bratr vyjíti nechce, v horkém pláči se rozžalostivši, vece: Ó, milý hospodine, ač sem hřiešná, však to viem, že jest pro všecky hřiešné spasitel na kříži umřel. A proto, že se hřiešná čiji, přišla sem múdré a svaté rady hledajíci. Tupí li mě bratr mój, ale neslušie sluze božiemu, by mú hřiešnú duši potupil. Rcete jemu, ať ke mně vynde, a což k mému spasení přikáže, to ráda učiním. To svatý Bernart uslyšav, k nie se všemi vlastními bratry vyšel, ale že jie od manželského stavu, že muže mějieše, rozvésti nemohl, radu jie duchovní dal a řka: Poslúchaj mne, sestra milá, chvály tohoto světa se vzdaluj a tak jako naše matka svatý život vedla jest, toho příklada se drž a s tiem jeď domóv. Odtad se ona domóv vrátivši, tak svatý život vedla, že prostřed lidí bydléci, dosti pústennicí byla. A po některém čase rozvedši se s mužem, v duchovný stav vstúpivši, s bohem konala.
To se také o svatém Bernardu píše, že se jednú na smrt roznemohl a v té mdlobě uzři se před králem nebeským na súdě stoje. V tu dobu zlý duch předstúpě, poče naň ukrutně před bohem žalovati. A když svú žalobu dokona před bohem, tehda svatý Bernart nic se nelekl, ani se zamútiv, vece: Zlý duše, v tom se já znám sám, že nejsem duostojen, ani sem toho kterú službú zaslúžil, bych královstvie nebeské obdržal. Mój spasitel Kristus dvojím právem jest nebeskú schránu obdržal. Najprvé dědičstvím svého otce boha a druhé prolitím své svaté krve. Na prvním
