[12v]číslo strany rukopisu[10]sic! list 12 byl při převazbě otočen ani píti ani jiesti nic nedali.
Těch časóv bieše ciesařóv starosta, jenž v těch vlastech vládl, jménem Marcianus, k němužto přišed Dioškorus, vece: Věz to, starosto, že má dci Barbara křesťankú jest. Proněžto zaklínám tě skrze duostojnú svatost našich bohóv, aby, nechce liť té viery ostati, jie nikakž neodpustil. Tehda nazajtřie ten starosta Marcianus kázav ji před se přivésti, jal se jie dobrotivě raditi, aby se opět k svým bohóm navrátila, chtěla li by u veliké cti jmiena býti. Pakli by toho nechtěla učiniti, musila by těžké muky trpěti. Jemužto svatá dievka odpovědě: Hotova sem pro mého milého Jezukrista všecko trpěti, ale tvým bohóm slepým a hluchým nechci se modliti. To starosta uslyšav, velmi se rozhněval a kázal ji nahu pověsiec nemilostivě bičovati a potom ji do žaláře vésti. Tu se jí Jezus Kristus zjevil a takto řka: Má dci milá, Barboro, mužsky se měj a toho násilníka se hrózy neboj, neb já s tebú sem a tobě v tvé núzi spomohu. To řek spasitel, jí požehnal a ji ode všech ran uzdravil. Nazajtřie kázal ji starosta před se přivésti a uzřev ji, ana ovšem uzdravena, k niej vece: Aj, Barboro, viz, kterak tebe bohové želejí, neb tvé rány bolestné sú uzdravili. K němužto svatá dievka vece: Toho sú mi bohové neučinili, neb sú bez smysla a bez živosti, sami sobě pomoci nemohú; ale uzdravil mě jest mój Ježíš Kristus, jehožto ty jako slepý viděti nemóžeš. V tu hodinu starosta u velikém hněvu kázal ji svlekúc pověsiti a kázal oba boky jejie žéci. Tehda ona oči k nebesóm vzdvihši, hroznú bolest trpieci, poče
