„Ó Gabrieli! Povuolaj lidského pokolenie, ať stane k súdu; a příde li neb nepříde, súd vždy pójde před se, jakžto právuo ukáže.“

I vyšel jest diábel, a vrátiv se do pekla, to vše, což se jest stalo, svým tovaryšóm pověděl a vypravil. A oni to uslyševše, počechu toho želeti a strach je objíde; neb jsú dobře uznamenali, že Božie spravedlnost nebude jim velmi ochotna. K němužto Luciper vece: „Nebojte se, moji milí, nebo Kristus nazývá se Spravedlností, jenž nenie. A protož, bude liť pravá spravedlnost, tehdy obržíme; pakli jinak učiní, tehdy jej pohanieme v jeho ustech a řkúc, že nenie Spravedlnost.“ Odpověděl jest Astarot: „A ty pójdeš k zajtřejšiemu dni na rok?“ I řekl jest Luciper: „I kto je k tomu lepí nežli ty, muoj Astarote věrný?“ K tomu Astarot vece: „Mnohemť bych radějí tu s vámi se mučil, než bych tam byl, kdežto jest plná a všecka radost, kdež se nikakež já nemohu radovati, ale viece se mučím, když se počnú radovati. Ale abych poslušenstvie učinil, přikázanie tvé rád chci naplniti a chciť tam jíti v den pátek určený[3]chybějící text mezi sebú řkúc.“

I přišel jest Astarot k roku na úsvitě i stal jest v konsistoři Božiem sám jediný v jednom kútě; neb dobře jest věděl, že ten většie pokuty hoden jest nebo kletby, ktož koho vinní a kto tu státi