člo[A3r]číslo strany rukopisuvěka zde na zemi; ne rozkoš, ne krása, ne síla, ne rozumnost, ne výmluvnost, ne bohatství, ne štěstí, ne sláva světská, ne cožkoli jest v tomto životě časného a pominutedlného.

Což se pak dotýče úžitku této tabule města Jeruzalémského a výkladu jejího, ano i práce mé při ní, nevidím toho potřeby, abych v předmluvě této mnoho řečí o jednom i druhém šířil; pobožný křesťan, bedlivě čta a rozjímaje, v tom obojím výborně souditi moci bude. Mnozíť jsou za předešlých věkův i za naší paměti z horlivé žádosti spatření toho přeslavného a po všem světě daleko vznešeného města a těch svatých míst, po nichž Kristus Pán, svatí proroci i apoštolé chodili, ohledání daleké a nebezpečné cesty před se brali, mnoho peněz utratili a někteří snad i hrdla svá za to dali. Nejednou křesťané z náboženství kříže na sebe brali a v nesčíslných houfích do Země svaté táhli, aby, vyženouce z ní nečisté pohany a saraceny, svobodu jí zase navrátili. A dovedli toho jednou i druhé, anobrž i království tam křesťanské obzvláštní založili, zvláště toho času, když s knížetem Gotfridem z Bilionu tak mnoho křesťanů přes moře táhlo, že se nezdálo jinák, než jako by všickni západní národové na Východ přestěhovati se chtěli. Potom pak i císař Kunrád III. táhl do Země svaté na pomoc Baldvínovi, králi jeruzalémskému, proti žoldanovi babylonskému, a tehdáž i Čechové náši vzali na se kříž a táhli v nemalém počtu s knížaty svými Vladislavem, Jindřichem a Spytihněvem, bratry a strejci, a Kunrádem, markrabím moravským. Ale nestálo to Království jeruzalémské dlouho, brzo je křesťanům pohané vydřeli; buďto, že na rychlo a směšně pomocí, když potřeba byla, z těchto zemí retováni býti nemohli a tam ukrutným a nevěrným národům se všech stran jako v hrdle vězeli, aneb, což podobněji jest, že Pán Bůh, vydav jednou zlořečení na tu zemi a vyhnav z ní starý lid svůj židovský pro potupu syna a slova svého, nechce tomu, aby v ní lid jeho nový křesťanský, kterýž sobě na místo onoho zvolil, bydleti aneb jaké stálé království a rejiment vzdělati měl. Pročež také skušením to shledáno, že křesťané vždycky větší škodu těch tažení do Palestiny mívali nežli úžitek, a nejednou ji krví[a]krví] krwi svou štědře napojili.

Z té příčiny císař Karel IIII., když byl napomínán, aby hrob Boží z rukou pohanských vysvobodil, dal radám svým toto za odpověd: Mohl bych to ovšem udělati a na Turky s vojskem táhnouti, ale jak se to státi nemůže