Paní Rybové, v Pánu milé, kněz[gd]kněz] k. Jan, kaplan tvuoj, pozdravení vzkazuje, a to spasitedlné, ne časné pouhé.

A tuším, že jím nezhrdáš, poněvadž ho též jako i hříšný já potřebuješ, ačkoli[33]následující „ty“ zapsal písař omylem mému tomuto tušení jestliže ne řečí, ale skutkem zřejmým sama ty mi odpíráš. Tak jsúci živa, jako by řekla: Co mi třeba toho, jež mi vzkazuješ, [215r]číslo strany rukopisuspasení, jsa zdráva a hladká, měhoděkť. Rybová slovu, a nedarmo, nebť jako ryba oplývám a koupi se šplechtáním u vodě rozkoši všemi smysly života svého, v měkkém oděvu a v křtaltovném, v lehkých a kyprých peřinách a v sytých poduškách, ušima v pochlebných radách a chválách, očima v barvách, čichem v vůni, okušením v sladkostech a v chutných lahod[215v]číslo strany rukopisuách pokrmův rozkošných, srdcem v nadálých oddavcích, břichem v sytosti, a nadto i penězi a groši sem tak jako ryba koupavá lupinami osutá. A tak sou ke mně přilnuly skoupostí, jako bych se v nich zrodila. A tiť sou nespravedlivé věno, na sedlácích za V set zapsáno. A ač mi se ještě na ocas a na hlavu nedostává jako rybě, i mámť na vocas [216r]číslo strany rukopisuv kněhách V set a na hlavu ve dskách V set zapsáno, kterýchžto s radou dobrých lidí tudíž se dosoudím. A tím k sobě ušlechtilého mládence připravím. Tožť již jen šplechtati se a řéci: Hoduj, duše má, máš všeho dosti! Nechť pak již má Pán Buoh své nebeské království.

Auve, ach auve, Pane Bože můj, ryba se z tvého nevodu vydřela, ješto měla na tvůj stuol [216v]číslo strany rukopisupokáním býti pečena. Tať jest, i vnadu vyjedši velebných tvých svátostí oltářních, vyskočila, již se třepece a šplechce v vodách rozkoší hojných a já, žádaje ji zase lapiti, zdychám, lkaje jí omdlévám. Osladiž jí, milý Pane, udici tuto, kterúž ji zamítám, nebť vo tvém milosrdenství nezoufám, ať ji lapě zase tobě dám. Udicí pak coť míním? Rozuměj, má paní Rybová, že bři[217r]číslo strany rukopisudké