lichvě. A tak bych snad v horší upadla, že by mě prohráli, prožrali a marně utratili, nevěstkám by mě a ony biřici, katu by mne dali a židuom. Jižť bych dopadlo! Nebť psáno jest: Činíš li dobře, věz, komu činíš. Mnichuom bych a kněžím najspíš se dostalo a to mi se zdá najužitečnějí, neb oni ti sou chudí tvoji, jichž jest království nebeské, an mají od něho klíče, neb sou na místě těch, jimž jest řečeno, že sou maličcí a chudí blahoslavení a že je jim všecko čisto. Tiť by mě očistili, rozhřešili, jestli že sem jak zle dobytého neb závistí neb svátku přestoupením jsem li poškvrněné nebo sem li s věrováním neb s nedáním jináč neb s lichvou neb s oklamáním bližního dobytého. A donesli by mne s sebou na oltář, v kalich, v ornáty, v kostely, v svíčky, v ubrusy, v víno, v oplatky a v tom u věčný život, jakož svědčí čtení: Což vám zbývá, dajte almužnu a všecky věci vám budou čisté. An tak i oni učinili v Skutcích apoštolských, jenž prodávajíc dědiny, i kladli peníze přes nohy apoštoluov a oni dělili, jakž komu chudému potřebí bylo.“

Chudoba: „Vidím já, žes rozpěčilé jako zdráhavá nevěsta, ulúditi se nedadúc, ale chtějíc pěknějšímu, kražšímu, bohatšímu, než jest sama, a lepšímu. A chtějíc prvé zvěděti povahu, jaký je, vzácný li je a kde bydlí ženich, aby věděla, kam domuov. Jest li cizoložník, panic, jest li dělný pacholek, není li kostkář a vožralec. A jestli že je vdovec, kterak je s první nevěstou nakládal. I věziž, žeť sem já, Chudoba, všech stavuov v lidech, urozených i duchovních, měšťanech i v sedlácích, přistalých i v nádennících, v pocestných i v chalupnících, v zlých i dobrých, v opilých, cizoložnících, v kostkářích i v rufiáních, v lotřích, v zdravých i v nezdravých, v otrhaných, slepých, v robotných, v žácích. Na poušti i v městech, v domích i na hradích, starejch i mladých, v pěkných i škaredých, v mužích i v ženách. Jakož jest Mojžíš řekl v Deutronomii: Nedostaneť se chudých v zemi vaší. A pašije praví: Chudé vždycky máte s sebú. A budete li chtíti, můžte jim dobře činiti, jako bohatá děvečka neb vdova chce li dobře učiniti řemeslníku chudému, dá se jemu k sobě přiženiti, takť jest dáti a věna odplaty nehledati. Ale jako téměř řídká jest, aby věna odvažitého nechtěla proti své cti a statku, tak nyničky sou hustí, jenž v dání a v půjčkách lichvy hlédají a chvály marné neb odsloužení. Jako žena příznivého chce, aby se jí bál a jí toho odsluhoval, jako je psáno: Kto vypójčuje, sluha jest toho, ktož mu půjčuje.