roucha Gabaonitských, ješto je na nich, než tři dni cestou přešli, zetlelo, ani našeho, jež vetší. A my, praví žalm, všichni jako ono zetlené. Než máť povahu onoho roucha israhelského, jež jest na poušti za čtyřiceti let ničehůž nic na nich nezvetšelo. A Kalefa v se oblečeného při jednostajné síle a zmužilosti čtyrydceti let bez starání až do let osmdesáti zachovalo. Takť v království nebeském nic nevetší, nemolovatí, nemdlí, nestará se, nevšiví, než mladne, sceliví a šlechtí se trvale, věčně, jakož ono samo věčné a nemolovatělé, nezerzavitedlné jest, jenž je na vysokém nebi jako sukno na rámu roztaženo, u Veliký pátek z vlny božího beránka obnažením ostřiženo, zmykáno, zpředeno, setkáno, zváleno i sčesáno a jeho drahou, oslavenou krví rozličně zbarveno jako Jozefova barvoměnná sukně ve krvi kozlecí, kteréžto kropenosti sou se divili praj anjelé řkouc: Kto je toto, vstupující z Bozra v barveném aneb v skropeném rouše? A on odpověděl: Jáť sem, ješto sem je zstříhal, v presu dávě, totiž svou sem je vystříkanou obarvil krví; podlé vypodobnění na proměnitém rouše vyskytnutém na huru Tábor, jenž jest byl Pán spasitel s sebou nosil v tlumoku tajemství bez poškvrny až do svého z mrtvých vstání. Jako malomocný an desaternásobně barvené roucho s sebú vozil až do odbytí malomocenství. Teprv se v ně po z mrtvých vstání oslavil, jeho všech předepsaných požívaje povah i jiných nečíslných večně. To je, že jest od hanby zastřín, od vichru, od sloty, od zimy i od vedra ochráněn, ctí a slávú ozdoben, jest přesto pěken, krásen, syt, chuten, chvaliteben, zbohacen, podoben, živ a zdráv, všech zbaven neduhův i smrti vyvejšen, uprázdněn, svátečen, upokojen, bezpečen, kstvouc, blýskav, jasen, osvícen, mlád, jadrn, zvolen, silen, trval, královský a božský.

Toť hle, to tak a v tom podobné rouchu království boží, jehož prvotně hlédati radí na počátku předevzaté potěšení. Než že tak při témž nerozdílnú prací radí hlédati i spravedlnosti jeho, totiž boží. Slušíť věděti, co jakáť jest spravedlnost boží, že se dělí od naší spravedlnosti,