od nemocí. K čemuž vedlé položení Bernharda Gorgodinského uchýlil jsem se, neb sebral podstatné naučení z Aviceny, Galena, Rasim i jiných lékařuov vtipných k opatrování zdraví pouštěním krve. To znamenav užitečné neduhům v těle k přerušení, budúcím za naučení všem propuočuji. Daj, bože, šťastně.
Dán v Praze v koleji krále Václava den svatého Mikuláše léta božího tisícího pětistého třidcátého druhého.
Tyto knížky na dvě strany jsú rozděleny: v jedné se vypisuje o púštění krve žilami a v druhé baňkami. A při každé jest položeno pořádně, co příleží k tomu. Protož o tom o všem při počátku jako od kruntu takto začnu.
Krve pouštění jest zbytečnost jí z údu těla vedlé potřeby vytažení. O tom smýšleje Avicena i Galenus, těmto ji umenšovati lidem za užitečnú věc pokládají: mladým, silným, zvyklým, nepracovitým, obžerným a najvíce krevným a pěnokrevným, zvláště těm, ješto žíly hojné mají a prostranné. Jiným pak zbraňují – jako let čtrnácti nedošlým, také i těm věku prostředního, ješto jsú přirození kalokrevného a vodokrevného, mdlým, nezvyklým, pracovitým, své krve lekavým, ženám těhotným, starým a sešlým, neb těm z puštění krve nebezpečenství nastává. A někdy z toho přihází se omdlévaní i smrt rychlá. Protož místo žil baňkami buďto počištěním ti mají opravovati své přirození.
Oužitek krve puštění
Ten jest nezčíslý, o něm lékaři široce vypisují, nebo kto krev s rozšafností pouštějí, ti mysl svou obveselují, pamět sobě napravují, zrak očí osvěcují, sluch ušima mdlý napravují, řeč zlepšují, nečisté vlhkosti vyprázdňují, ješto z nich se neduhové zlí vnitř i zevnitř mecí, zimnice
