Bohu porúčeji.“
[3865] A plačíce všickni v túžení biechu,
Arnošta s Veclem zašichu,
oba ven vynesechu,
na též miesto je pondali,
kdež prvé jiné kládali.
[3870] Tu je položichu
a sami se do korábu navrátichu.
Kapitola sedmdesátá třetí
Oni tak tu ležiechu
a sebú nikam nehýbáchu,
přiletěv noh, oba vynese
[3875] a svým dětem v hniezdo nese.
Děti počechu kuoži klvati
a oni byli při paměti,
počesta se ven dobývati
a z kóže se ven řezati.
[3880] A když se ven vyřezachu,
na obě straně pohleděchu.
I jidechu odtud do skále
za puol honóv dobře vzdále.
I počechuť ven vyhlédati
[3885] a svých tovaryšóv čekati.
I počechuť se snažně modliti
a Pána Boha velmi prositi,
by Bóh ráčil všechny snésti
a ony čtyry k nim přinésti.
[3890] V ten čas mohlo znieti
ucho, srdce v smutce vřieti
Adličce, mateři smutné.
By jí to bydlo ukrutné
o synu bylo věděti.
[3895] Snad se jesti jie to ve sně zdálo,
co jim se jesti tuto dálo.
Kapitola sedmdesátá IIII.
Drahně v skále když sediesta,
po malé chvíli uzřesta,
ano noh nad nimi letí
[3900] a dva jich tovařiše tiepí.
Ta se také vyřezasta,
k těmto dvěma tam se brasta.
Toho počechu chváliti,
za poslednie dva prositi,
[3905] by Buoh ráčil to zjednati
a je všechny shromážditi.
Naliť opět noh nese se s nimi,
s tovaryši posledními,
a ta oba v hniezdo vsadi.
[3910] Noh mně, by mrcha byla, děti svadi,
neboť hladovity byly.
Protož biechu se snažily
a nosy dávajíce jim rány,
klijíce je na vše strany.
[3915] A oni vidúce, že sú děti
a starý noh od nich pryč letí,
tuť se rúče vyřezachu
a od nich bez úraza vstachu.
V tu skálu po sledu jdú,
[3920] k svým tovaryšóm přijdú.
Tepruvť se radováchu,
když se již tu přibrachu.
Arnošt o sedmém poče ptáti
a na posledniech tázati.
[3925] Vecechu: „Pane, když vše vzechom,
což u sebe jmieti chtěchom,
políbiv ny i zaši nás oba
i vráti se do korába.
Tu učini také řvánie,
[3930] také bitie i plakánie,
křiče najviece po tobě
a stýskaje převelmi sobě.
Musichom oba zaplakati
a toho nelze nechati
