Adam a Eva, když byli vyhnáni z ráje rozkošného, učinili sobě stánek a plakali sedm dní, jsúce u velikém zámutku.

Po sedmi pak dnech počeli lačněti, i hledáchu sobě pokrmu, aby jedli, a nemějiechu. I řekl Adam Evě: „Paní má, lačen sem velmi, poďva, pohledajva sobě pokrmóv, abychva pojedla, dokavad nezvieva, zda snad vzhlédne a smiluje se nad námi milý buoh a navrátí nás na miesto, kde sva prvé byla!“ I vstal Adam, chodil VII dní po té všie zemi, a nenalez takového [pokrmu]text doplněný editorem, kteraký jest prvý měl v ráji.

Tehda řekla Eva k Adamovi: „Pane muoj milý, coť se zdá, a snad va umřeva hladem? Ó, bych já byla umřela dřieve! Tehdy by tě pán buoh uvedl zase do ráje, neb pro mě rozhněval se jest na tě pán buoh. Chceš li, zabij mě, ať já umru, a snad uvede tě pán buoh zase do ráje, nebo pro mě biednú vyhnán jsi z něho!“ Odpověděl jest Adam a řekl jest: „Mlč, Evo, a neroď tak mluviti, by snad nějakého zlořečenstvie neuvedl na nají pán buoh! I kterak muož to býti, abych pustil ruku mú na mé tělo? Vstaň brzo, hledajva sobě, čím bychom živa byla, a nezahyneva!“ A šedše, hledala IX dní takového pokrmu, jaký sta v ráji měla, i nemohla nalésti, jediné toliko, což sú zvieřata jedla.

I řekl Adam Evě: „Toť jest dal pán buoh zvieřatóm a hovadóm zemským k jedení, ale náš pokrm bieše anjelský. Toho spravedlivě a hodně plakati máva před tváří pána boha našeho, jenž učinil nás. A veliké pokánie čiňva, snad odpustí a smiluje se nad námi milý buoh náš! Protož modlva