[268v]číslo strany rukopisuaby také proti bratru svému vyjel[aw]vyjel] wygiel. Jenž sě před ní uteče před ciesaře i omluvi ji před ciesařem velmi hanebně. A když jeho ciesař otázal, proč jest tak bled a tak škared, odpovědě jemu bratr a řka: „Mój žádný bratře, tvá ciesařová nešlechetná, jakož jest měla vuoli s jedniem, takež i s druhým, a chtěla, abych já takež s ní učinil, neb jest s ní každý svú vuoli měl, ktož jediné chtěl, jakž si ty odjel[ax]odjel] odgiel. Jehož sem jí nemohl obrániti ani na to hleděti. Šel sem do jedné věže i byl sem v ní až do tebe.“
Ciesař to uslyšav o své tiesařové praviece takové věci, o nichž sě málo nadáv, velikú žalostí a hořem z smysla vystúpiv, na zemi spade s koně. Potom po dobré chvíli vstav jako občarován[ay]občarován] obcżaro i vsěde na kóň.
Nazajtřie pak ciesařová s velikým množstvím potka svého ciesaře. Jehož když chtieše, jakož slušie, přituliti, tehdy on da jí políček velmi veliký, až jednak upade. A zavolav dvú panoší, vece: „Netřebať jest ižádné řeči se zlú dceří. Veďta ji do lesa a setněta jí hlavu.“
A když sú přivedli na to miesto, na němž[az]němž] nyz jí hlavu chtiešta stieti, uzřevše její tvář překrásnú, vecešta k sobě: „Dřieve, nežli jí hlavu setneme, mějma s ní svú vóli, neboť na všem světě krasšie nenie.“ A ona vzezřevši v nebesa s pláčem velikým, i poče prositi Boha, by jí ráčil zprostiti, i svaté Mařie, matky Božie. A v tu dobu jednoho bohatého pána milý
